Posledního dubna před soumrakem se mají do obytného stavení, stodol, úlů, chlévů, sklepů a na studnice zastrkovat březové, vrbové, bukové, bezové, angreštové větvičky a kapraď, aby dům nenavštívily čarodějnice a neuškodily!

Čarodějnictví

co by jistý druh nadpřirozených sil - provází dějiny lidstva od samého počátku. Později bylo spojováno s kacířstvím, neboť oboje prý byla forma uctívání satana a hanobení Boha. V současné době je čarodějnictví v pozitivní formě praktikováno například v novopohanském kultu Wicca jako rituální prvek tohoto náboženství.

Čarodějnice – bájné, pohádkové i zcela autentické bytosti

Pohádková klasika je ošklivá babice, kterou provází černý kocour a létací pometlo. Ty bájné jsou krásné a nesmrtelné. Ženy, prohlášené jinými za čarodějnice bývaly obvykle vědmy či moudré ženy znalé léčitelství, sbírající bylinky a pomáhající lidem i zvířatům. Ty ale dopadly v lidské společnosti nejhůř.

U některých keltských a germánských národů existují legendy o fejrách – kouzelnicích, podivných bytostech, které mohou vypadat jako ženy velmi krásné, ale tělesně poznamenané; například mají jen jednu nosní dírku, jedno oko nebo blány mezi prsty jako kachna, některé kulhají. Ale hlavním znakem pro všechny fejry jsou zašpičatělé uši. U Skotů se traduje, že fejry jsou padlí andělé nebo ďáblové; podle Walesanů jde o duše mrtvých. Říkají, že nemohou umřít pro velké starosti nebo velkou bolest. Jsou i fejry, které žijí mezi lidmi. Kdo je pozná, toho kouzelnice zbaví řeči. Jinak si obyčejných lidí nevšímají, ale když je někdo urazí nebo se jinak protiví jejich zájmům určitě se mu pomstí - pošlou na něj nepříjemnosti a nemoci. Za malé provinění trestají mravenčením, vyrážkou; za velké průjmem, tuberkulózou a ochrnutím. Pokud je fejra zabita, žije dál v Kouzelné zemi. Někdy tam odcházejí i samy, protože se jim zprotivilo žít mezi lidmi. Podle bájí se Kouzelná země nachází na ostrově Avalon. Kde leží, to nikdo neví.

Čarodějnictví patřilo v římských dobách k běžným praktikám užívaným zejména proti politickým protivníkům. Držitelé moci se ho velmi obávali a jeho provozování stíhali přísnými tresty. Řekové a Římané věřili, že kletbou černé magie lze nepřátelům přivodit škodu. Znění svých kleteb ryli do olověných tabulek, které zakopávali v zemi nebo vhazovali do studní, aby je tak doručili bohům podsvětí, kteří se o vyplnění kletby měli postarat.

Egyptské magické papyry pocházejí z doby prvního století našeho letopočtu.

Ty se s největší pravděpodobností zakládají na pracovních příručkách profesionálních mágů, které vyvolávají řecké, římské, egyptské i židovské bohy a sahají od věštění, astrologie, uzdravování, vymítání duchů, vzývání bohů až k začarování z lásky a pomsty. Za tyto služby, jež byly považovány za nízkou magii se vybíral poplatek. Ve 3. století n.l. vyvinuli neoplatonští filozofové magii vysokou neboli theurgii. Podobala se náboženství a její součástí se stalo oslovování duchů prostřednictvím médií. Když ale císař Theodosius I. zakázal veškeré projevy pohanství, byla černá magie zatlačena do ústraní a provozována jen tajně.

Kladivo na čarodějnice

Papež Inocenc VIII. vydal 5.května 1484 zvláštní bulu, ve které se píše: “Doneslo se k nám, že v jižních oblastech Německa je mnoho osob zapomínajících na své spasení a odvracejících se od víry katolické. Obcují z vlastní vůle s démony. Pomocí kouzel a zaklínáním ničí ještě nenarozené děti, úrodu na polích a hrozny vinic.“ Tato bula byla základem následného hrozného pronásledování, kterému dala pevný řád kniha Kladivo na čarodějnice a aktivita jejích dvou autorů - Heinricha Institorise a Jakuba Splenlera. Podle této knihy se podezíralo, obviňovalo a upalovalo na hranicích. To co se dosud odehrávalo jen v pohádkách se stalo hrůznou skutečností. Čarodějnice byla zločincem nejhoršího druhu, neboť vystupovala proti Bohu. Každá, než byla upálena na hranici, musela přiznat, že měla styky s ďáblem a účastnila se sabatů. Inkvizitoři měli právo použít k tomuto doznání všechny možné způsoby mučení a v co největší míře. Ukrutnost prošla celou Evropou.

Na přelomu 16. a 17. století, v českých zemích řádí inkvizice, která neváhá kohokoliv označit za čarodějnici nebo kacíře a mučit ho tak dlouho, dokud se nepřizná i k tomu, co neudělal.

Nahé a ostříhané ženy byly píchány jehlicemi zda ucítí bolest, katovi pacholci na nich hledali bradavice coby ďáblovo znamení. Při výslechu na nich bylo vymáháno, aby řekli především něco o svých erotických stycích s ďáblem a vylíčily průběh sabatu, kde se skládá přísaha ďáblovi a čarodějky se učí získávat moc škodit druhým lidem. K tomu, aby se na sabat dostaly jim měla sloužit kouzelná mast z novorozenců, kterou se natíraly v podpaží. Na sabatu hodovaly, oddávaly se ďáblu a haněly Boha. Pak už mohly provozovat nejrůznější kouzla - ničit úrodu, sesílat na lidi nemoci.

Upalování čarodějnic na hranici bylo velkou podívanou, vesměs jich pálili několik najednou.

Inkvizitoři si vybírali a upalovali i malá děvčátka a invalidy. Oběťmi procesů se mnohdy staly staré osamocené ženy, které znaly rostliny a jejich léčivou sílu, nebo ty, které pomáhaly při porodu. Obviněny z čarodějnictví byly mnohdy osoby, kterých se chtěl někdo zbavit, hlavně bohaté, protože po jejich upálení byl jejich majetek zkonfiskován inkvizitory. Hony na čarodějnice ukončil až nástup renesance.

Středověké čarodějnice byly především vědmy, které se vyznaly v rostlinách.

Dovedly používat nebezpečné a účinné byliny k léčení i ke změnám vědomí. K tomu nepochybně používaly lilkovité a jiné psychoaktivně působící části rostlin. Například o masti čarodějnic podávají jako první obšírnou zprávu v 16.století italští učenci. Přišli na to, že na základě psychotropního působení použitých rostlin nedocházelo ke skutečnému letu na koštěti, nýbrž jen k duševnímu vytržení – halucinaci. Mast nebo požití rostlin totiž vedlo k iluzi letu. Několik odvážných vědců provádělo pokusy s mastí čarodějnic na sobě. Jedním z nich byl francouzský matematik Pieerre Gassendi (1592 až 1655), který experimentoval s mastí s obsahem opia a podal zprávu o živých vizích létání. Ve 20. století se gottingenský národopisec Will-Erich Peuckert natřel čarodějnickou mastí z blínu, durmanu, oměje, rulíku a máku a podal o tom zprávu:

„Před očima mi napřed tančily zpitvořené lidské obličeje. Potom jsem měl najednou pocit, že letím vzduchem na míle daleko. Let byl opětovně přerušován hlubokými pády. V závěrečné fázi jsme viděl obraz slavnosti s groteskně smyšlenými výstřelky.“

Také biolog Wilhelm Mrsich, který už ve třicátých letech minulého století experimentoval s nejrůznějšími recepty na mast čarodějnic, prožil při jednom pokusu na sobě samém setkání s ďábelskými postavami i smyslné halucinace a dokonce i let na čarodějnický sabat.

Kočky na indexu svaté inkvizice

Kočky byly jedním z mnoha atributů, podle kterých se čarodějnice poznala. Proto je inkvizice trestala stejně jako majitelku – upálením. A přitom se kočky staly miláčkem člověka již před třemi tisíci lety. Sám Mohamed prý odřízl kus svého pláště, aby neprobudil na něm spící kočku. Korán nařizuje věřícím nakrmit denně alespoň jednu kočku; stejnou povinnost mají vyznavači hinduismu. V Malajsii lidé věří, že kočky pomáhají duším dostat se z očistce do nebe. Ve starém Egyptě byly kočky zbožněny a uctívány. Zabití posvátné kočky se přísně trestalo. Zemřela-li Egypťanovy kočka, oholil si obočí na důkaz svého smutku. Obyvatelé údolí Nilu spatřovali v kočce sestru boha Slunce Ré a chráněnce mocné bohyně lásky a plodnosti. V Bubastis byla postavena svatyně, ve které bydlelo několik tisíc koček a plno sloužících kněží, kteří o ně pečovali. Zemřelé kočky byly mumifikovány a pochovávány s velkou poctou. Mnohdy k nim byla přikládána mumifikovaná myš…

Ze severní Afriky přišly kočky do Říma, odkud se s císařskou armádou dostaly do všech koutů Evropy. Kočky doprovázely svého pána do boje, a když v cizině zemřely byly převezeny domů, kde byly balzamovány a pohřbeny v posvátné půdě.

Jednu dobu bylo módní koupit drahou kočku a darovat jí dámě. Ale nic netrvá věčně a tak i kočky zevšedněly a začalo se s nimi zacházet jako s jinými zvířaty. Později byl kočkám připisován pohanský atribut a ranné křesťanství jim už vůbec nebylo nakloněno. V dobách honů na čarodějnice nastalo kočkám krušné období, neboť 250 let byly uznávány za vtělení satana a upalovány.

V polovině 18.století uznal člověk svůj omyl a kočka se vrátila do jeho péče. Následovalo církevní vyhlášení, které zakazovalo zabíjení koček pod trestem klatby. Avšak zbytky těchto hrozných dob jsou patrny i dnes například v pověrách, že když kočka přeběhne přes cestu přináší to prý smůlu.

Verbáře – klíče k nebesům 

V 18.století získaly verbáře – knihy čarodějných, léčitelských a zlomyslných praktik - značnou popularitu mezi lidmi. Vznikly z herbářů, almanachů rostlin, přičemž prakticky většina nejlepších čarodějnických knih tohoto ražení pocházela z herbáře P.O. Mattioliho. Lidové verbáře byly prostší než ty, které používali „profesionální“ čarodějky, léčitelky, bylinkářky, zaříkávačky a pomahačky v nesnázích. Pomocí verbáře dovedly očarovat prameny a studánky, měnit vodu v krev a naopak, ale také si povídat se svatými a léčit lidi i zvířata – a to všechno zdarma.

Zdroj: druidova.mysteria.cz