Oculum pro oculo et dentem pro dente – toto latinské rčení, které je vlastně citátem z Bible, je v přeneseném významu označením jistého druhu vendety – tedy krevní msty, kterou se řešil spor mezi rodinnými klany. V moderní době se toto rčení používá pro pomstu všeobecně. Vendeta se vyskytovala vždy ve společnostech s nízkou úrovní a vymahatelností práva. Keltská krevní msta se držela právě zásady „oko za oko – zub za zub“. Nevím, jestli jsme se náhodou nevrátili hluboko do minulosti.
Policie nevyšetřuje, stáTní zástupci jsou rozhádaní, soudy jsou nekonečné a lidé začínají trpět pocitem bezvýchodnosti z této mrzuté situace. Vendety z některých kriminálních případů už probleskují. Zdravotnictví dokonce začalo onen citát dotahovat do absurdní naturalistické podoby. Není daleko doba, kdy si budeme muset nechat nejdříve sehnat nové oko či zuby, a pak teprve přijít do ordinace a na operační sál. Poctivým a slušným lidem se někdo posmívá a zkoušena je jejich trpělivost. O tempora, o mores! Cicero by se jistě v senátu zeptal: „Jaké že jsou to časy a mravy?“ Odpověď je jasná. Pecunia non olet – peníze nepáchnou. Nejedná se o zavedení daně z veřejných záchodků, ale o každodenní aféry našich bývalých i stávajících politiků. Peníze byly, jsou a budou (a také žárlivost a nenávist) tou hlavní příčinou vendety slovní i krvavé. Od římské antiky přes křesťanství a humanismus až po současnost… Mnoho psů – zajícova smrt.
Kabrňák
