Tento měsíc bezesporu patří největší planetě Sluneční soustavy – Jupiteru. Každý jasný večer jej totiž najdeme zářit nad jihozápadním obzorem. Zpočátku se Jupiter nachází poblíž relativně nápadné hvězdy iota Capricorni, ke které se přiblíží na pouhou jednu třetinu úhlového stupně, v dalších dnech se planeta přesune k Neptunu, jenž je ale patrný pouze ve větších dalekohledech.
Jupiter bezesporu představuje dominantu večerní oblohy. Úhlově se však přibližuje ke Slunci, takže se jeho viditelnost pozvolna zhoršuje. Zatímco počátkem listopadu zapadá o půlnoci, koncem měsíce již před 22. hodinou. Naštěstí jej nahrazuje Mars, jehož jasnost, úhlový průměr i viditelnost se rychle zlepšuje. Nad východním obzorem se objevuje v době, kdy nad západem mizí Jupiter. Jeho oranžové zabarvení je přitom velmi podobné nedaleké hvězdě Betelgeuze ze souhvězdí Orionu.
Velmi zajímavý pohled na Mars se naskytne hned v prvních listopadových dnech. Při pohledu ze Země totiž projde hvězdokupou Jesličky (latinsky Praesepe) ze souhvězdí Raka. Nemáme-li k dispozici žádný dalekohled, zahlédneme planetu na pozadí mlhavé skvrnky. Ta se však v jednoduchém dalekohledu, dokonce i v divadelním kukátku, rozpadne na několik desítek jiskřivých hvězd, které zabírají plochu o průměru zhruba jednoho úhlového stupně. Jesličky se řadí mezi tzv. otevřené hvězdokupy – tvoří ji systém několika desítek stálic, které se nacházejí v prostoru o průměru zhruba 15 světelných let. Patří přitom mezi nejbližší objekty tohoto druhu, je pouze 525 světelných let daleko, jeho stáří se pak odhaduje na zhruba 700 milionů roků.
Zajímavé představení má připraven i Měsíc, který se 4. listopadu nad ránem, krátce po úplňku, přiblíží k jižnímu okraji hvězdokupy Plejády ze souhvězdí Býka. Letošní rok se také můžeme dočkat bohatšího návratu meteorického roje Leonid, tedy proudu meziplanetárních částic uvolněných v minulosti z jádra komety 55P/Tempel-Tuttle, jehož nejhustší částí Země proletí v noci ze 17. na 18. listopadu. Pokud nám bude přát štěstí, můžeme zahlédnout až několik desítek padajících hvězd. Musíme se však vydat někam pod tmavou oblohu s dobrým výhledem především směrem na jih a východ. Velká aktivita Leonid ale nepotrvá déle než jednu hodinu!
Není náhodou, že se na hvězdné obloze končícího léta a počínajícího podzimu usadilo tolik „vodních“ souhvězdí. Za všechno mohou pozorovatelé z Mezopotámie. Když se totiž na přelomu roku ocitlo Slunce v této části oblohy, nastalo na Blízkém východě období dešťů. Zvýšené srážky a následné jarní záplavy na Eufratu a Tigridu přitom odplavily neúrodné solné usazeniny a byly tak v dalším vegetačním období příslibem nové úrody. Od těch dob je tudíž tato část hvězdné oblohy spojována s vodou – proto se zde usadily Ryby, Vodnář či Kozorožec, jenž byl kdysi zobrazován jako koza s rybím ocasem. A samozřejmě Velryba, která je sice čtvrtým největším souhvězdím pozemské oblohy, avšak také oblastí, ve které je nápadných hvězd jako šafránu. Tou nejnápadnější je ß Ceti, která má však „pouze“ druhou velikost. Je tedy podobně jasná jako stálice Velkého vozu.
Pozemské velryby patří mezi savce z řádu kytovců, takže dýchají vzduch stejně jako člověk, a jsou zároveň těmi největšími žijícími živočichy. Rekordní modrá velryba totiž dosahuje délky 35 metrů a hmotnosti až 150 tun. Nebeské velrybě se ale příliš nepodobají, jejich vesmírný protějšek totiž spíše než děsivě, působí komicky jako strašidlo z „béčkového“ filmu.
Existence nebeské Velryby, či lépe mořské příšery, souvisí s jedním z nejznámějších mýtů o marnivé Kassiopeji, manželce etiopského krále Kefea. Prý byla natolik ješitná, že se považovala za krásnější než všechny mořské nymfy dohromady. Ty se nejen urazily, ale dokonce přinutily boha moře Poseidona vyslat do Kéfeova království mořskou obludu, která ničila úrodu a zabíjela nešťastné poddané. Tou obludou byla právě „Velryba“, která je ve starých astronomických atlasech zobrazována jako tvor s obrovskou, téměř dračí hlavou s čelistmi dokořán, párem předních nohou a šupinatým tělem, jež přecházelo v ocas hada.
Aby Kefeus předešel zkáze, měl podle pokynů věštců boha Ammóna obětovat obludě dceru Andromedu. Nakonec se tak nestalo, když byla přikována ke skále u středomořské Jaffy (poblíž dnešního Tel Avivu), vysvobodil ji nebojácný Perseus. Podle jedné verze příšera zkameněla při pohledu na Gorgonu, podle druhé verze byla Perseem ubodána, aby ji pak obyvatelé svlékli z kůže a na odiv vystavili její kosti.
Nebeské jméno Cetus vzniklo latinizováním řeckého označení „Ketos“ pro mořskou obludu, která zosobňovala všechny hrůzy na moři a v moři. Kdy ale došlo k propojení tohoto významu slova s pozemskými velrybami, není zřejmé. Na nejstarších dochovaných zobrazeních se totiž podobná spíše psovi či tuleňovi. Teprve na přelomu 15. a 16. století začíná nabývat tvar ryby, byť stále s atributy monstra, které nebylo nikdy spatřeno. K definitivnímu spojení tajemné, obří velryby a jejího protějšku na nebesích pak nejspíše došlo v 19. století, například ve velmi populární knize Hermana Melvilla „Moby-Dick“ (Bílá velryba).
Snad nejpopulárnějším objektem souhvězdí Velryby je proměnná hvězda Mira (omikron Ceti), přezdívaná Podivuhodná. Pozornost si však zaslouží celá řada dalších nebeských objektů, například již zmiňovaná nejnápadnější stálice souhvězdí, jejíž známější pojmenovaní „Deneb Kaitos“ vychází ze zkomoleného arabského označení „ocas Velryby“. Někdy se o ni hovoří ale také jako o „Diphda“, tj. „druhá žába“. „První žábou“ je totiž nedaleký Fomalhaut ze souhvězdí Jižní ryby (alfa PsA).
Deneb Kaitos přitom na nebi nalezneme snadno. Při pohledu z našich zeměpisných šířek je jedinou nápadnou hvězdou pod obrazcem Pegasova čtverce vlevo od Fomalhautu. Bez zajímavosti není ani její označení řeckým písmenem. I když je bezesporu nejnápadnější stálicí Velryby, písmenem „alfa“ se honosí nápadně slabší Menkar. Snad je to proto, že Deneb Kaitos leží ve spodní, poněkud „méněcenné“ části souhvězdí.
Světlo, které dnes večer dopadlo na Zemi, se od Deneb Kaitos směrem k nám vydalo v předvečer první světové války. Beta Ceti je totiž 95 světelných let daleko. Její příběh ale začal mnohem dříve, před více než jednou miliardou roků. Deneb Kaitos vznikl jako stálice s hmotností zhruba 3krát větší než je hmotnost Slunce. Zpočátku v centru spalovala vodík na helium, podobně jako třeba současné Slunce. Ruku v ruce s plynoucím časem se v jejím nitru ale vytvořilo elektronově degenerované heliové jádro a přeměna vodíku tak pokračovala v přiléhající centrální slupce. S rostoucí teplotou a hustotou začaly termojaderné reakce probíhat čím dál tím intenzivněji, což vedlo k uvolňování stále většího množství energie. Obal hvězdy na to reagoval expanzí, takže se Deneb Kaitos nafouknul na průměr asi 20 průměrů Slunce.
Před zhruba 10 miliony roky se jádro stlačilo natolik, až jeho teplota dosáhla 100 milionů stupňů Celsia. Nastaly tak podmínky pro přeměnu helia na uhlík a kyslík. Právě v této fázi tzv. žlutého veleoba, která potrvá dalších 100 milionů roků, se nejspíš nachází i Deneb Kaitos.
Na povrchu má teplotu zhruba 5 tisíc stupňů Celsia, takže vyzařuje asi 150krát více energie než Slunce. Její okolí ale obklopuje silné magnetické pole, které ohřívá řídkou atmosféru (korónu) na neuvěřitelných několik milionů stupňů Celsia a dává tak za vznik měkkému rentgenovému záření. Takže kdyby byly naše oči citlivé na rentgenové záření, řadila by se Deneb Kaitos mezi nejnápadnější objekty pozemské oblohy!
