Milano - Lombardie

Latinský název města Mediolanum, z něhož se odvozuje název Milano, je patrně keltského původu a znamenal „město uprostřed roviny“. Od pátého století př. n. l. zde bylo sídliště keltských Insubrů, které roku 222 př. n. l. dobyli Římané. Pak bylo město několikrát dobyto a poničeno v 6. století barbarskými kmeny Langobardů (odtud název provincie Lombardie) a v 8. století franským císařem Karlem Velikým. Do seznamu dobyvatelů a plenitelů se zařadily i družiny českého knížete Vladislava II., které v roce 1162 zdatně pomáhaly v ničení vojskům císaře Fridricha I. (Barbarossy). Jelikož se čeští válečníci vyznamenali odvahou a krutostí, jak neopomenul zdůraznit mnich Dalimil ve své kronice, vysloužil si Vladislav II. titul českého krále. Bylo tomu již podruhé v české historii (o století dříve Vratislav II.), ale opět to nebyl titul dědičný.
Od roku 1184 bylo Milano vévodstvím, jemuž vládly šlechtické rody (např. Visconti, Sforza). Ve středověku město zbohatlo díky důležité obchodní stezce, vedoucí z Alp do Říma a dál na jih Itálie. Na počátku renesance v Milaně vyhlásili republiku, ta zanikla za pouhé tři roky, kdy Milano dobyl Francesco Sforza. Nad městem převzal absolutní vládu a brzy z něj učinil jedno z důležitých měst italské renesance.

Cimitero Monumentale je obrovský hřbitov s unikátním souborem architektury a sochařského umění. V letech 1955–1971 zde byla tajně pohřbena pod cizím jménem María Maggi manželka argentinského prezidenta Eva Duarte de Perón, známá jako Evita.
V 16. století město přešlo do držení španělských Habsburků. Roku 1796 dobyl město Napoleon I., který Milano prohlásil za hlavní město Italského království a dal se ve zdejší katedrále korunovat italským králem. Po Napoleonově pádu v roce 1815 vrátil Vídeňský kongres Lombardii Rakousku.
Protirakouské povstání v revolučním roce 1848 sice maršál Radecký potlačil, nicméně po porážce u Solferina se Rakousko muselo Lombardie vzdát ve prospěch sjednocující se Itálie. V tomto sjednocování hrálo Milano vedoucí úlohu a stalo se střediskem italského průmyslu a financí. Roku 1919 zde Mussolini založil fašistické hnutí a odtud zahájil v roce 1922 svůj pochod na Řím. V okolí Milána byl také 1945 zajat a popraven. V průběhu druhé světové války Milano vážně poškodily spojenecké bombardéry, ale naštěstí bylo město, během období tzv. hospodářského zázraku, rychle obnoveno a vyrostlo zde i mnoho moderních budov.
Milano je hlavním městem regionu Lombardie a druhé největší město Itálie. Leží v nížině v západní části Lombardie a protékají jím jen malé říčky a to především pod zemí. Má plochu asi 130km2 a žije zde asi milion tři sta tisíc obyvatel Je to velice kosmopolitní město, ve kterém žije více než 15% cizinců. V televizních zprávách stále omílají tři problémy (přistěhovalce, vršící se haldy městských odpadků a mafii). Na počátku 20. století už bylo Milano hlavním městem italského bankovnictví a tento post si udrželo dodnes. Na konci 20. století vzrostl význam módního průmyslu, když několik společností se sídlem v Miláně dosáhlo mezinárodního uznání (Dolce & Gabbana, Versace, Armani). Dnes se o Miláně mluví jako o novém hlavním městě módy, které má nahradit stagnující Paříž. Podle posledních průzkumů patří Milánu 28. místo mezi nejvlivnějšími městy světa. Město teď prochází celkovou obnovou a překotnou výstavbou nových výškových budov. To vše v rámci příprav na výstavu EXPO, která se zde bude konat v roce 2015.

Nemohu se nezmínit i o tom, že Milano je veletržním městem. Veletržní areál, který byl vlastně cílem mé cesty do Milána, se nachází na severním předměstí Rho-Pero. Výstaviště je novější a modernější než brněnské. Je tu osm velkých pavilonů, každý z nich je rozdělen na dvě až čtyři části a celková krytá výstavní plocha je asi 350 tisíc m2. Pavilony jsou v provedení kov a sklo. Jejich rozložení v řadě vedle sebe, umožňuje propojení jedinou spojovací krytou halou. Celý areál lze projít „suchou nohou“, ale při dešti je nutno vyhnout se kalužím, tvořících se v místech netěsnosti střechy haly. V nevýhodě jsou kuřáci, pro něž tu není zastřešené místo před pavilony a musejí venku, oddávajíce se své vášni, potupně moknout před pranýřujícími pohledy za sklem schovaných nekuřáků.
Fiera Milano, jak se areál nazývá, je spojen s centrem linkou metra. To milánské je rychlé, pohodlné a barevně označené trasy přehledné. „Un biglietto”, tedy lístek na jednu jízdu metrem stojí 1,5 €. Lístky se kupují v trafice a po označení vás opravňují k setrvání po dobu 120 minut. Výstupy z metra bývají namátkově kontrolovány, proto je vhodné uschovat si ho. Jízdu metrem občas „zpříjemňují“ i hudební tělesa. Do soupravy nastoupil orchestr, složený pravděpodobně z rumunských cikánů. Pozdravili nahlas italsky a hned se pustili do hudební produkce na motivy italských lidových písní. Jejich umělecký ansámbl, vyzbrojený trubkou, tahací harmonikou a tamburínou, dělal, co mohl, leč u potomků národa Verdiho, nevzbudil očekávaný ohlas. A pomačkaný pivní kornout, s nímž korpulentní sólistka na tamburínu obešla vagon, zůstal nakonec prázdný. Na přespříští stanici nás tedy soubor beze slov opustil a šel si hledat uznalejší publikum.

Pro návštěvu Milána je výhodné, použít, jako cílovou destinaci, asi padesát kilometrů vzdálené Bergamo (přímý letecký spoj z Brna sem doletí za necelou hodinu).
Při použití auta se řidič musí obrnit trpělivostí, protože každý den jsou čtyř až pětiproudové dálniční přivaděče severního dopravního uzlu Milana v obou směrech nacpané k prasknutí. Nestojí se tu sice, jen se pomalu popojíždí v úseku cca deseti kilometrů. Proto je nutno nechat si asi půlhodinovou rezervu pro tuto kratochvíli. Benzín nebo nafta jsou tu takřka nejdražší v Evropě (v tom jim směle konkurujeme).

Ubytování v Bergamu je pro stejnou kategorii hotelu levnější než v Milánu.

V Bergamu si vypůjčíte třeba takový nafťák a do Milána dojíždíte po částečně placené (3,5 €) dálnici.
Nejimpozantnější historickou památkou je nepochybně Duomo di Milano – milánská katedrála. Byla postavená v letech 1386 –1510, s průčelím přestavěným za Napoleona (1805), je úctyhodná svými rozměry (délka 157 m, šířka 92 m, výška klenby 45 m) a může pojmout až 40 tisíc lidí.

Je to jedna z nejznámějších a největších ukázek gotické architektury na světě. Skládá se z pěti lodí, které podpírá 52 sloupů. Nejvyšším bodem katedrály je centrální věž (106 m) s pozlacenou sochou Madony (neboli Panny Marie) z 18. století, která je nynějším symbolem Milana.
Pro chrám byl vybrán pozdně gotický sloh francouzského stylu, velice netypický pro italské stavby. Roku 1399 byl přizván i francouzský architekt Jean Mignot, který do Itálie přivezl francouzské stavební techniky a moderní postupy. Tím se budování chrámu značně urychlilo a již v roce 1402 byla postavená více jak polovina chrámu.
Poté se stavba téměř zastavila a v následujících staletích se jen pomalu dokončoval interiér stavby. S nástupem renesance se začaly objevovat hlasy o změně katedrály na renesanční stavbu. Gotika zde totiž byla stále chápána jako cizí zavlečený styl, zatímco renesance je čistě italská.
Z cest pana ing. Zdeňka Smejkala