Dostat se do Států přímo z Prahy není jednoduché. Zatímco třeba ve Frankfurtu jsou Američané, kteří požadují vyplnění jednoduchého formuláře typu – proč, kam, co… a dokonce ti půjčí i tužku, nemáš- li svoji, v Praze jsou bohužel Češi. Prostě, dej volovi funkci a vytvoří úřad! Když si dovolí dostavit se k odbavení pouze hodinu před odletem v bláhové naději, že poletí, má smůlu. Paradoxem je, že „je vyloučen z přepravy“, aniž k ní byl vůbec přijat, a stěžovat si může jít snad na lampárnu!
Strašák o vyloučení z přepravy však funguje dál. Nejprve se musí absolvovat pohovor, v němž je člověk zasypán až několika přehršlemi mnohdy nesmyslných otázek. Kdo a kdy balil zavazadla, co jsi od koho přijal, co ve věcech může připomínat zbraň (přitom kufry se kontrolují a vylamují se zámky, těm co si je zamknou), zda byl kufr trvale v dohledu (kvůli tomu snad budu cestovat v zavazadlovém prostoru dálkového autobusu) atd. Dál projdeš, až když se vyzpovídáš ze svých hříchů. Ve výdeji palubních vstupenek se dozvíš, že jsi kandidát na vyloučení z přepravy, když nebudeš včas u nástupu do letadla. Brána se údajně zavírá 1,5 hodiny před odletem, což ti napíší i na palubní vstupenku. Následuje osobní a pasová kontrola a opět jsi ve spárech těch všemocných, co vylučují z přepravy. Slabé povahy se stresují ve frontě před svou bránou, která byla a zůstává zavřena i 1,5 hodiny před odletem! Z přepravy jsou tak vlastně už potenciálně vyloučeni všichni! Teprve půl hodiny před odletem se brána otevře. Následuje druhý pohovor, v němž se zpovídáš těm samým lidem, kteří se mezitím přesunuli!
Naštěstí už mají vyčerpaný svůj repertoár, a tak už neukážou mnoho ze svých „grifů“. Po další osobní kontrole konečně následuje vytoužený nástup na palubu. Bravo, naši pražští soudruzi, nezklamali jste! Už chápu, proč to u nás tak vypadá, když jsou ministerstva v Praze! Cesta je dlouhá, ale slovy božského Káji: „Vegas je Vegas.“
Zajímavá je organizace taxislužby před letištěm: dva až tři muži vybavení vysílačkami posílají koordinovaně lidi a taxíky na stání, označené čísly. Funguje to perfektně, jedinec dostane osobní auto a skupiny pasažérů mohou mít i dodávku. Pěšky se tu dá pohybovat jen těžko, protože město je rozlehlé. Taxametr je funkční a ceny nejsou přemrštěné: $ 3,3 za přistavení a $ 1,2 za míli (1,6 km) samozřejmě plus místní DPH. Obvykle se jim nechává $ 2 – 3 zaslouženého spropitného. Taxikáři jsou většinou Afroameričané nebo Hispánci. Jsou většinou příjemní a ochotní, snaží se komunikovat se zákazníkem. Pojem Česká republika je tu však neznámý, ani působení našich hokejistů a modelek neobjevilo naši zemi pro obyčejný lid. Zřejmě bychom si měli trochu poopravit své sebevědomí. Ale všichni se zeptají, jestli nejde o Československo. Při další diskusi nemohou pochopit (mimochodem docela logicky), proč se vlastně něco tak malého ještě drobí? Taxikáři vezmou klienta, i když se jim to „nehodí“. Jednou jsem bral taxi před nóbl hotelem, kde běloch taxikář čekal spíše na někoho movitějšího. Když jsem se k němu blížil, bylo patrné, jako by se snažil být menší a ještě menší, až by byl nejmenší na světě. Přesto jsem ho nepřehlédl a musel jsem se vyrovnat s němou výčitkou v jeho očích. Vzal mě sice bez reptání, ale celou cestu nepromluvil. Nakonec vzal peníze a beze slova odjel.
Smůla je mít v cizině zdravotní potíže. Bohužel zprvu nevinné pálení a svědění v oku, které mi přivodila buď předimenzovaná klimatizace letadla, anebo bacil v dobré kondici, postupně přešlo v infekci doprovázenou silným otokem. Nešlo to rozehnat ani darem od přítele ophtalmoseptonexem. V noci jsem toho moc nenaspal, jednak to bolelo a navíc aklimatizace devítihodinového časového rozdílu je svízelná. Ledové obklady na utišení bolesti jsou dobrá věc. Vzal jsem proto na milost i automat na led, který stál na chodbě poblíž mého pokoje, a bavil se tím, že mi zpříjemňoval pobyt neustálým vrčením a lomozením. Led byl zcela neamericky zadarmo. Když sleduji napsaný text, tak si uvědomuji, že pořád píši o penězích, ale asi to bude tím, že o tom je Amerika. Zadarmo je tady jen použití toalet (ovšem kromě „TOI“ boxů). I nabíjecí rám na telefon či notebook na letišti žádá 3 $ za půlhodinové připojení.
Na lékařské pohotovosti (Quick Care) mě nejdříve přijal sympatický chlapík a představil se křestním jménem. Z toho soudím, že to byl buď praktikující medik, nebo zdravotní bratr. Sepsal se mnou nacionále, míry, váhy, alergie a mnou navrženou diagnózu. Netradiční bylo jen subjektivní určování stupně bolesti na stupnici od jedné do deseti. Pak si mě odvedla paní starající se o finance. Chtěla ID (dokument totožnosti) a číslo zdravotní pojistky. Jako nepojištěnci mi vyměřila předpokládanou částku za ošetření 95 $. Musel jsem podepsat souhlas s další úhradou v případě, že bude úkon dražší. Pak mi dala ke studiu podmínky ošetření, které jsem musel podepsat. Bylo to asi šest oboustranně hustě popsaných listů s právnickými kličkami. V této souvislosti mi dovolte ocenit stručnost románů Mistra Jiráska. Při letmé četbě mě potěšilo, že mám i svá práva pacienta týkající se pohřebního obřadu, darování orgánů atd.
Akceptovali mou platební kartu a poté jsem byl vrácen zpět do čekárny. Z ordinační části do čekárny vkulhal zdatný chasník. Držíc se za pozadí si hlasitě stěžoval na poskytnutou péči. Nerozuměl jsem sice všemu, ale všechna slova, kterým jsem rozuměl, byla sprostá. Na začátku své verbální eskapády nezapomněl specifikovat, komu jsou určena – a to jakési „japonské svini“. Zatímco si můj předpacient sedl a nechal se litovat svou manželkou, přemítal jsem, zdali to byl dobrý nápad sem chodit. Vtom jsem přišel na řadu a byla mně přidělena jedna z vyšetřovacích místností. Od tohoto okamžiku jsem tam byl doma já a každý, kdo tam vstupoval, vždy způsobně klepal.
Za chvíli přišla doktorka s asiatskýma očima. Ale její široká tvář a jméno Tan Tran mě alespoň na chvíli uchlácholily. To není Japonka, ale Číňanka! Sdělila mi, že mám infekci, což jsem vlastně už nahlásil. Zřejmě si mrška jedna přečetla tu moji anamnézu! Ještě štěstí, že jsem nenárokoval třeba amputaci ruky! Dále mně chtěla nabídnout způsob léčby. Navrhovala, že mi dá injekci antibiotik do pozadí hned a poté vypíše recept na antibiotika v kapslích. V tuto chvíli jsem už přesně věděl, kdo byla ta „japonská svině“. Abych odlehčil napjatou situaci, pokusil jsem se o naivní vtip: „Proč mi chcete dávat injekci do pozadí, když mě bolí oko?“ Zachovala kamenný výraz a odpověděla mi, že to je standardní postup při infekci. Jak dopadl ten její „standardní postup“, jsem už viděl v čekárně. Pokusil jsem se ji obměkčit a navrhnout jí, aby raději použila oční mast s antibiotiky, jak je tomu zvykem u nás. Ona však trvala na svém, opírajíc se o jakousi šílenou teorii o tom, že infekce se mohla jen v oku „vyrazit“. Nakonec, nemaje alternativních nabídek, jsem s léčbou souhlasil. Hned přišla sestra, vykonala ortel a nařídila mi, abych zůstal dvacet minut sedět. Poté přišla další žena s papíry o poskytnuté péči a potvrzením o převzetí receptu, které jsem musel podepsat. Tím bylo ošetření hotové. Věnovalo se mi až pět lidí, ale do oka se nepodíval nikdo – úžasná efektivita! U nás se ti do oka podívají a stačí k tomu jen doktor a sestřička. Pozitivem bylo, že pozadí mě sice trochu bolelo, ale jen do druhého dne. Byl jsem pamětlivý povelu exekutorky: „Relax“ a uvolnil jsem svalstvo (asi na rozdíl od toho sprosťáka, co nerozezná Číňanku od Japonky). Dále je pravda, že otok mi za dva dny splasknul, nicméně pro léčení oka jsem musel navštívit doma opravdového specialistu.
Z cest pana Zdeňka Smejkala
