SLAVNÝ PŘÍBĚH ZBOJNÍKA A KOLOČAVA
Seriál rozhovorů s dramaturgem pokračuje
V Jihomoravském kraji se narodila celá řada skladatelů filmové hudby, a je to hned několik významných osobností. V Brně se narodil dvojnásobný držitel Oscara za filmovou hudbu E. W. Korngold, žil tu a tvořil Jiří Bulis, Petr Skoumal, výjimečnou tvůrčí dráhu zde prožil Jiří Liška či Jiří Šust, ale také hudební skladatel Pavel Blatný. V tomto článku se však chceme v prvé řadě zabývat vztahem sourozenců Ulrychových k Moravě, k hudbě a k hudebním žánrům, které je bezprostředně ovlivnily.
KONSTRUKTÉR A MUZIKANT
Petr Ulrych se nenarodil na Moravě, ale v průmyslovém centru východních Čech, v Hradci Králové. V rodině významného operního tenoristy se měl stát něčím pořádným, a tak se ocitl na Vojenské akademii, kde nakonec i získal titul inženýra. On však nepropadl kouzlu projekčních kanceláří, a naopak pouze splnil přání svého otce a rozhodl se věnovat muzice. Jeho účast v hudební skupině Vulkán a později Atlantis byla pouze předzvěstí ke svébytnému hudebnímu útvaru, který nesl a nese název Javory. Petr Ulrych se ve svých počátcích zaměřil zejména na sběr materiálů, který měl úzkou návaznost k folkloru, a přetavoval jej do podoby folkrocku. Je to vlastně období, kdy jeho etno hudba doslova ohromila českého posluchače. Skladatel a autor měl mnoho aktivit a jedna z nich směřovala i k filmové a divadelní hudbě. O jeho vývoji, povahových rysech i tvůrčích schopnostech jsme se rozhodli požádat o rozhovor člověka, který s ním úzce spolupracoval mnoho let a ví, jaké jsou jeho přednosti i slabiny. Rozhodli jsme se požádat v sérii rozhovorů dramaturga PhDr. Jaroslava Petra o několik postřehů, které vyplynuly ze spolupráce s tímto významným umělcem regionu, který svým dílem se prezentoval i na mnoha festivalech a překročil rámec České republiky a možná i Evropy.
KDY A KDE JSTE SE SETKALI POPRVÉ?
V sedmdesátých letech jsem studoval fakultu žurnalistiky v Praze a můj kamarád, který bydlel v Bzenci (místo, kde jsem trávil léta prázdniny u prarodičů), se mně svěřil, že hraje ve skupině Javory s Petrem Ulrychem. Já jsem neváhal a navštívil jsem v pražském divadle Ateliér jeho hudební projekt Nikola Šuhaj loupežník. Tento počin, který se stal přesvědčivým důkazem, že se jedná o citlivé navázání na tradici lidové hudby, mě doslova okouzlil. V té době skupinu Atlantis vystřídala nová, v podstatě cimbálová skupina, Javory. Vznik této skupiny byl v té době zvláštní událostí a já jsem si stále kladl otázku, kde se berou nápady v hudební tvorbě pro tak specifický orchestr, který do té doby nikdo v tomto složení nerealizoval. Moje setkání bylo velmi bezprostřední, Petr Ulrych se choval velmi kultivovaně a vyváženě a zpočátku mě považoval za Pražáka, který se chce pouze napít dobrého moravského vína, které tato skupina do Prahy vždy přivážela.
JAK VYPADALA VAŠE SPOLUPRÁCE? MŮŽETE TAKÉ POPSAT, KDY TO MEZI VÁMI JISKŘILO?
Petr Ulrych reagoval velmi pozitivně na moje návrhy vytvořit pořad, který je typický pro Moravu co do hudby, vína i celkové atmosféry. Většinou se naše setkání odehrávala v mém pronajatém bytě v osmdesátých letech, kde jsem já na obstarožním psacím stroji japonské výroby připravil nejdříve texty scénáře, který si Petr přečetl a opatřil dalšími poznámkami a připomínkami. Naše jednání byla věčná. Měla však svůj vlastní pořádek a rozvrh. Tenkrát on trpěl žaludečními vředy, před lety přeléčenými, ale i přesto se vždy rozhodl kolem hodiny dvanácté odjet na oběd domů. Jeho byt od mého bytu byl vzdálen asi 20 km. V odpoledních hodinách se toho již mnoho nenapsalo, protože on byl velmi vášnivým tenistou a často mě zval na utkání. Jednou jsem dokonce podlehl a rozdal jsem si to s ním na tenisovém kurtu a musím říct, že hra byla velmi vyrovnaná. Co se týká přípravy scénáře, pak musím zdůraznit, že Petr Ulrych byl velký puntičkář a nedovolil žádný velký improvizační prostor. Vše muselo být dokonale připraveno a podle jeho představ.
NEMĚL JSTE OBAVY Z TOHO, ŽE PETR ULRYCH V PRŮBĚHU POSLEDNÍCH LET ZMĚNIL NÁZOR NA SPOLUPRÁCI V OBLASTI HUDEBNÍCH POŘADŮ A BYL VE SVÝCH POŽADAVCÍCH NEKOMPROMISNÍ?
Petr Ulrych byl opravdu hudebním světoběžníkem, který začínal u bigbeatu, pak se otřel o rock a nakonec zakotvil u etno hudby. Jeho nový styl a neobvyklé nástrojové složení skupin, které vedl, mě vyprovokovalo a v oblasti tvůrčí velmi inspirovalo. Housle, cimbál, flétna, kontrabas a kytara nejvíce dokázaly zrealizovat jeho rukopis a myšlenky. A právě v té době přišel Petr Ulrych s nápadem, že můžeme v televizi udělat komorní pořad Zpívání při vínečku. Hudba, zpěv a zajímavý host – to byla základní osa nového pořadu. Velmi mě to zaujalo, protože již v té době mnoho významných umělců uznávalo jeho práci a nebyl žádný problém je pozvat do pořadu v roli hosta. Byl ale jeden základní problém, který spočíval v tom, že Petr Ulrych byl takový pedant, že by nejraději předepsal i to, o čem budou hosté vypovídat. Naštěstí respektoval i on moje představy, a tak vznikl velmi příjemný zábavný pořad s dobrou muzikou a vynikajícími zpěváky, které v prvé řadě zastupovala jeho sestra Hana. Tenkrát jsme se hrozně pobavili, když i pražští bossové pořad označili za velmi kultivovaný a vyvážený.
PROČ JSTE SE JAKO DRAMATURG ROZHODL SPOLUPRACOVAT NA PROJEKTU PÍSEŇ O PLANÉ RŮŽI, KTERÝ ČERPÁ Z POVĚSTI JÍZDA KRÁLŮ?
Já si myslím, že každý dobrý film, který zaujme diváka, z části vychází ze skutečnosti a z části z fantazie. Petr Ulrych, věrný své náklonnosti k lidovým tradicím, se rozhodl „vypreparovat“ dodnes neověřenou pověst o dnes již světoznámé jízdě králů. Jeho kamarád, který měl v textové oblasti na něj obrovský vliv, pan Kopecký, se rozhodl nabídnout mu námět, který osloví svou poetikou lidi na mnoha kontinentech. Po pravdě řečeno Jízda králů je příběh nadčasový a o původu této pověsti si nikdo nedovolí pochybovat, ale zároveň nikdo neví, jak to vlastně všechno bylo. Verzí je několik, která verze je správná, nikdo neví, ale v tom je ono tajemno, které si umělecké dílo vyžaduje, a pak přetrvá věky. Jestli opravdu v době česko-uherské války, kdy vedli spolu boj český král Jiří z Poděbrad a jeho zeť uherský král Matyáš Korvín, se odehrála tato událost, nikdo neví s naprostou určitostí. Ale filmové zpracování této události se jeví víc než zajímavé.
JAKÉ BYLO NATÁČENÍ A JAK SE VŮBEC DÁ PŘEVÉST DO FILMOVÉ PODOBY TAKOVÝ PŘÍBĚH, KDE SE VÍCE IMPROVIZUJE A VYMÝŠLÍ, NEŽ LZE DOVODIT Z KONKRÉTNÍCH HISTORICKÝCH PRAMENŮ?
A o to jde především. Vše se musí odhadovat, nad vším je nutno přemýšlet, všechny akce jednotlivých obrazů nutno domyslet do důsledku. To jsou všechno důvody, proč jsem se rozhodl věnovat této mravenčí práci, a nelituji toho, protože výsledek byl excelentní. Toto filmové zpracování jízdy králů s názvem Píseň o plané růži doslova šokovalo nejednu filmovou porotu a hodnota tohoto díla je nadčasová. Hlavními účastníky jsou král a jeho pobočníci, praporečníci, vyvolávači, výběrčí. Průvod tvoří skupina jezdců – legrutú. V jejich středu sedí na bělouši král oblečený ve starodávném ženském kroji, má v ústech růži na znamení mlčenlivosti. Již z toho, co jsem řekl, je jasné, že se v podstatě jedná o detektivní příběh, a diváci přece nikdy neodmítnou děj, kde závěr je nejistý a krajně podezřelý. Petr Ulrych prostě měl vždy čich na příběhy, které jsou atraktivní. Petr Ulrych se folkloru věnuje v takovém rozsahu, že se dokonce rozhodl překročit hranice teritoriální a přesunul se ve svých myšlenkách až na Podkarpatskou Rus a začal „rentgenovat“ Nikolu Šohaje, který je osudem jeho posledních „zbojnických a hudebních let“.
NEDALO BY SE DOKONCE TVRDIT, ŽE BY PETR ULRYCH A JEHO SESTRA SE SKUPINOU JAVORY VYTVOŘILI NAPROSTO SAMOSTATNOU A SVÉBYTNOU KAPITOLU V NAŠÍ HUDEBNÍ HISTORII?
Po pravdě řečeno neznám skupinu, skladatele ani zpěváky, kteří by jim konkurovali. Petr Ulrych a jeho studium lidové písně sahá od Moravy přes Ukrajinu až do Izraele. Ve svých debatách jsme nejednou probírali i původ afroamerické lidové tvorby a já se domnívám, že ještě přijde další Ulrychovo tvůrčí období, ze kterého vznikne muzikál, kde se afroamerické hudební motivy jednoznačně ozvou. On sám se ve svém životě dosud zabýval rockem i folklorem a působil v orchestrech s klasickým obsazením. Pro svoji hudbu však většinou použil složení – housle, cimbál, flétna, kontrabas a kytara. Právě tyto nástroje dokázaly dokonale zrealizovat jeho hudební rukopis a myšlenky. Je velkou škodou, že pro film píše jen zcela okrajově, a také v minulosti se více zaměřoval na koncertování a natáčení gramofonových desek. Jako by po celou dobu měl velký respekt napsat něco „velkého“ pro filmový symfonický orchestr, i když již v osmdesátých letech se seznámil s režisérkou animovaných filmů Hermínou Týrlovou a jeho práce byla jak jinak než úspěšná. Rovněž jeho spolupráce s režisérem Vítem Olmerem, kde vytvořil hudbu k celovečernímu filmu Sonáta pro Zrzku, neměla výrazné nedostatky. Do jisté míry a v určitém ohledu by se dalo hovořit o tomto hudebním skladateli se stejným respektem, s jakým hovoříme o Karlu Svobodovi. Má obrovský talent pro muzikálovou tvorbu a muzikálové inscenace. Možná se brzy dočkáme muzikálu s výraznými prvky lidové hudby, a to je myslím něco, nad čím dosud nikdo vážně neuvažoval, ale hudební materiál, kterého má jistě shromážděno Petr Ulrych dostatek, může dát impuls k něčemu netradičnímu a originálnímu.
Přejeme vám i Petru Ulrychovi mnoho tvůrčích nápadů a děkujeme za rozhovor.
(PaP)
