Izrael je malá země, zaujímající asi čtvrtinu rozlohy České republiky. Má velmi strategickou polohu na křižovatce cest tří kontinentů: Asie, Afriky a Evropy. Pro tuto strategickou polohu byl a je zemí neklidu. Ale naopak z hlediska cestovního ruchu je to poloha jedinečná a hotelová střediska se rozkládají jak u Středozemního, Mrtvého, tak i Rudého moře. Pro své léčebné účinky je Mrtvé moře hojně vyhledávané, jeho salinita dosahuje 33,7 %, čímž se řadí mezi nejslanější jezera na světě. Izrael patří k ekonomicky vyspělým státům s rozvinutým průmyslem, využívajícím moderní technologie (nanotechnologie, biotechnologie, elektroniku a informační technologie). Přes malou rozlohu je do značné míry soběstačný i v oblasti zemědělství, i když se musí dovážet pšenice a hovězí.
První hebrejské kmeny začaly osídlovat historické území Palestiny již ve třináctém století před naším letopočtem. Záhy však říše upadá, následuje římská, byzantská a později perská nadvláda a zůstává zde jen malá část původního židovského obyvatelstva. Potom území získávají na dlouhou dobu Arabové, čímž se vytváří základy sporů.
Prvním místem, které v Tel Avivu poznáte, je Ben Gurionovo mezinárodní letiště. David Ben Gurion byl místní obdobou našeho TGM. Pocházel z dnešního Polska a původně se jmenoval David Grün a významně se přičinil o vznik izraelského státu. V Izraeli byla na jeho počest pojmenována i univerzita ve městě Beer Sheva, jejíž součástí je národní centrum solární energie.
Napětí mezi židovským státem a okolním arabským světem přerostlo do několika ozbrojených konfliktů. Největší byla tzv. šestidenní válka (1967). Izrael napadl dvoj až trojnásobně početně i vojensky technikou silnější arabské sousedy a přinutil je ke kapitulaci. Bylo to díky bleskovým a cíleným útokům koordinovaným agenty tajné služby Mossad. Výsledkem bylo kompletní ovládnutí nejposvátnějšího města Jeruzaléma. Izrael ke své západní části města připojil i východní, do té doby jordánskou část. Dále Golanské výšiny, západní břeh řeky Jordán a pásmo Gazy. Dobytá území jsou však obývána asi miliónem Palestinců (tj.15% veškerého obyvatelstva), což je zdrojem problémů až dodnes.
Hlavním městem je Tel Aviv, kde nenajdete staré pamětihodnosti ani mnoho sakrálních staveb. Nedávno paradoxně oslavil paradoxně první století své existence.
Tel Aviv se prý pyšní tzv. Bílým městem, což je asi 3000 domů, postavených ve stylu Bauhaus. Přiznám se, že jsem je nevyhledal, poněvadž funkcionalistická architektura mě svou účelovou strohostí budov jednoduchých tvarů nenadchne. Považuji to za extrémní výpadek tvůrčí invence architekta a první krok do slepé uličky, na jejímž konci stojí panelové domy. V Brně nám, dle mého soudu, plně stačí Zemanova kavárna a stále skloňovaný nezištný danajský dar státu (1980) městu Brnu - vila Tugendhat.
Tel Aviv byl založen roku 1909 na předměstí tou dobou převážně arabského starobylého přístavu Středozemního moře města Jaffy, o němž se zmiňuje už bible. Na počátku 20. stol. přišel do tehdejší Palestiny velký počet Židů, kteří už toužili po vlastním státě. Plni optimismu skoupili písečné duny kolem Jaffy a rozhodli se zde vybudovat zelené předměstí a roku 1910 osada přijala poetický název Tel Aviv (Jarní vrcholek).
Dnes je Jaffa je velmi výstavnou částí Tel Avivu, ke sjednocení měst došlo v roce 1950
Během britské správy na území Palestiny rostlo nepřátelství mezi Židy a Araby. A v roce 1921 došlo k povstání, při němž dav Arabů povraždil desítky Židů. V důsledku vlny násilí odešlo mnoho Židů do Tel Avivu, což mělo za následek pokles významu Jaffy. Dnes má Tel Aviv asi 400 tisíc obyvatel, tedy jako Brno, kteří si užívají typického středozemního počasí s horkými léty, příjemnými jary a podzimy a chladnými deštivými zimami.
Tel Aviv se stal hlavním městem nově vzniklého (1948) státu Izrael. Krátce poté však Izraelci prohlásili za své hlavní město Jeruzalém, který má dvakrát tolik obyvatel. Kvůli mezinárodním sporům o status Jeruzaléma však většina zahraničních ambasád zůstala v Tel Avivu. Americká ambasáda na pobřeží patří k těm nejchráněnějším objektům. Na přístupových cestách jsou obrovské betonové bloky ovládané hydraulickými válci, které je zasunou do vozovky po prověření přijíždějícího vozidla. Technicky mě to zařízení zajímalo, ale pro přítomnost samopalem vyzbrojené ostrahy jsem upustil od dalšího zkoumání.
Toto je první židovská synagoga v Jaffě z roku 1740, byla znovuotevřena v roce 1948
Most přání v Jaffě má mozaiku se zvěrokruhem, legenda praví, že postavíte-li se na svoje znamení a pohlédnete-li směrem k moři, splní se vám vaše přání.
Tel Aviv je označován v turistických prospektech nadneseně jako „izraelská Barcelona“. Ve městě je 44 hotelů s 5800 pokoji, najde se tu i Sheraton a Hilton. Kvůli svému nočnímu životu je někdy Tel Aviv, podobně jako New York, označován jako „město, které nikdy nespí“. Noční život je, díky množství barů a nočních klubů, čilý zejména v oblasti plážových promenád. Byl jsem ubytován v hotelu Savoy.
Hotel Savoy vypadá pěkně, ale pokoje jsou velmi malé (15m2) a drahé (160 dolarů za noc)
Na mikro-balkonek jsem moc nechodil, protože výhled do okolí byl přinejmenším tristní a odložím-li konvence i loajalitu, nemusím se bát použít i výrazu přímo ničemný. Snídaně byly formou bufetu, kde je možno si vybrat sýry a jiné mléčné výrobky, plody moře, vejce a moučníky i vločky. Masné produkty (šunka, párky, salámy) se tam vůbec nevyskytovaly, důvod vysvětlím později.
Přístup k pláži, vzdálené vzdušnou čarou asi 50 metrů, byl komplikovaný, protože se musela překonat bariéra oplocení i víceproudá a trvale auty přeplněná silnice. Tel Avivem prý projede denně asi půl milionu aut a je to znát, v zácpách jsou temperamentní řidiči dost nervózní, tlačí se z vedlejších jízdních pruhů hlava nehlava, stále hlučí klaksony.
V hotelovém televizním okruhu jsou kromě asi dvanácti kanálů v hebrejštině i tři kanály trvale vysílající v ruštině, ale pouze jeden v angličtině (zprávy stanice CNN). Na konci minulého století zažil Izrael masovou imigraci ze zemí bývalého Sovětského svazu a došlo ke stabilnímu nárůstu populace. Tito přistěhovalci nyní tvoří asi dvacetiprocentní menšinu této v sedmi a půl milionové zemi. Noví přistěhovalci zaujali místa na nejnižším stupni společenského žebříčku a lze se s nimi potkat jako s prodejci zeleniny, suvenýrů, tabáku a novin, stánkaři atd.
Domácí televizní programy jsou nezáživné, samé diskusní pořady, kterým slovo nerozumíte nebo „vousaté“ filmy např. Hitchcockovo Psycho. Programy na ruských kanálech, jímž jsem rozuměl, jsem byl doslova šokován. Kromě zpráv tam uváděli (samozřejmě bez dabingu) i skvosty sovětské kinematografie z doby poválečné, které se neodvážila uvádět ani naše socialistická televize. Zcela mě konsternoval film o sovětské válečné letkyni, mající "fešáckou" vojnu v oddílu sovětských komsomolek. I ve válečných podmínkách má vždy dokonale nažehlenou uniformu a pyšní se nakulmovanou vlnou vlasů po celém obvodu hlavy kolem dokola. Tato neváhá a přistane se svým dvojplošníkem až u nepřátelské bojové linie a vyrve zpod pásů útočících německých tanků malého "málčika" (kdoví co tam dělal). Naloží ho do letadla a před střílejícími hlavněmi fašistických tanků ho dopraví do bezpečí nemocnice. Poté prožije psychické trauma, když si toto nevděčné "enfant terrible" více oblíbí ošetřovatelku v nemocnici než ji.
Psychologické filmy mě ohromily nulovou „akčností“ děje. Dva manželé v krizi se rozhodli vyrazit si na „daču“ u jezera. Sedí u stolu, oknem pozorují okolní přírodu a rozprávějí rychlostí jedna věta za 5 minut. Zbylý čas vyplňuje drama plné mlčení a statických záběrů, u nichž zaručeně usne i chronickou nespavostí trpící.
Telavivské pláže za nepěkného počasí, nutno chodit v předklonu
Telavivské pláže za pěkného počasí, možno chodit vzpřímeně
Dozvěděl jsem se navíc, že hotel Savoy byl terčem teroristického útoku ze strany členů Organizace pro osvobození Palestiny na jaře 1975. Palestinské operace byla odplatou za zabití tří nejvyšších představitelů OOP v libanonském Bejrútu (1973).
Plán byl takový, že osm Palestinců ve dvou lodích přistane před půlnoci na pláži v Tel Avivu. Obsadí budovu opery nebo nočního klubu, kde získá rukojmí. Palestinci pohrozí, že pokud Izrael nepustí 20 palestinských vězňů během čtyř hodin, rukojmí budou popraveni. Útočníci ale zabloudili a vpadli do jediného osvětleného objektu na pláži, což byl zmíněný hotel Savoy. Hosté byli vzati jako rukojmí, naštěstí to bylo mimo sezónu a nebylo jich mnoho.
Izraelci se s vyjednáváním moc nezatěžovali a časně ráno zaútočilo izraelské komando na hotel, zabilo sedm Palestinců a jednoho zajali. Pět rukojmích bylo osvobozeno, zatímco osm bylo zabito a padli i tři vojáci, mimo jiné i velitel zásahu. O několik hodin později byla objevena loď, která měla přepravovat útočníky a posádka zajata.
Tel Aviv je dlouhodobě sužován teroristy. První sebevražedný útok byl v roce 1994 na autobusové lince, když sebevražedný atentátník z hnutí Hamas zabil 22 civilistů. Izraelci těmto útokům zamezili metodou sobě vlastní. Vyhlásili (a možná i provedli), že ve všech autobusech bude uschován pytlík s vepřovou krví. Tudíž eventuální sebevražedný arabský útočník riskuje své potřísnění touto krví a následně se nedostane do kýženého nebe, kam by se jinak za svůj hrdinský čin dostal. Další útoky na autobusy už nebyly.
Ale nejtragičtější útok se stal v roce 2001, když uvnitř nočního klubu Delfinárium vybuchla bomba, která zabila 21 lidí a více než 100 dalších zranila. Poslední útok se odehrál v roce 2006 a bylo při něm zabito 11 lidí, z nichž většina byli zahraniční dělníci, a desítky lidí byly zraněny. Teroristické útoky jsou i v jiných městech, týden po mé návštěvě Jeruzaléma tam vybuchla bomba u autobusového nádraží a zranila tři lidi.
Bezpečnostní situace vyžaduje různá opatření, ve městě jsou patroly se samopaly. Na vjezdech do měst jsou kontrolní body s betonovými šikanami, kterými se musí projet. Doprava však není zdržována, voják si s řidičem - naším izraelským kolegou prohodí pozdrav „šalom“ a jede se dál. Nabyl jsem dojmu, že Izraelci se snad navzájem nějak poznají, i když se osobně neznají.
Důležitá místa jsou střežena. Jednou jsme zabloudili k elektrárně a hlídka se samopaly nás vrátila. Teprve když jsme jeli zpět, všiml jsem si jakéhosi autobusového přístřešku u cesty. Byly v něm další tři osoby, dva vojáci a jedna vojačka v přilbách se samopaly. Vojenská služba se zde vztahuje na veškeré obyvatelstvo, tedy i na ženy. Osvobozeni jsou jen ortodoxní věřící. Je to dost vážný precedent, protože v době zavedení jich bylo asi třicetkrát méně než nyní. Účast na vojenských cvičeních je striktně dodržována a prý není důvodem pro odklad ani vlastní svatba.
Už při příletu do Izraele si vás imigrační úředník podrobně „proklepne“. I když se chovají velice zdvořile a nakonec vám poděkují za spolupráci, je to dost nepříjemné. Zahrne vás sprškou nacvičených otázek, z nichž vycítíte, že se mu ani tak nejedná o vaše odpovědi, ale o vaši reakci. Upřeně vás sleduje, jestli nejste nervózní, nekoktáte, nepotíte se, atd. Přiznáte li předchozí návštěvu Jordánska nebo Egypta, údajně vás nemusí pustit do země. Je to s podivem, protože prospekty izraelských cestovek nabízí výlety do těchto destinací. Stejné procedury následují, použijete-li vnitrostátní leteckou linku. Každou linkou s vámi letí asi osm neozbrojených uniformovaných vojáků, kteří mají rezervovány místa u pilotní kabiny.
Úředními jazyky jsou hebrejština a arabština, ale nikoliv ruština. Přesto jídelní lístky v restauracích jsou v ruštině častěji než anglicky. Restauratéři chtějí vyhovět poměrně početné movité klientele z Ruska.
Ve veřejných a státních institucích (armáda, státní správa, atp.) je uznáván kašrut, který je dodržován i v domácnostech. Jednou z hlavních charakteristik kašrutu je zákaz mísení masitých a mléčných potravin. Masem se rozumí jakékoliv maso (včetně drůbeže, ale ne ryby) a mlékem i mléčné výrobky. Mezera mezi konzumací obou druhů jídla musí být minimálně 6 hodin. Tzv. košér musí být nejenom jídlo, ale i jídelní potřeby (rozdělení nádobí, příborů na mléčné a masité atd.). Dnes se můžeme setkat s rozdělenými ledničkami, ve větších izraelských hotelech také s dvojí kuchyní. Bohužel můj hotel Savoy patřil k těm menším.
Humus a tehina - jsou základními potravinami blízkovýchodní kuchyně. Humus platí za národní jídlo Izraele a setkáte se s ním v každé restauraci. Je to kašovitá směs z velmi vydatné luštěniny cizrny čili římského hrachu. Sezamová pasta tehina je vyrobená z rozmělněných a našlehaných sezamových semínek.
Tyto dvě pasty jsou často podávány s arabským chlebem pita, a to většinou jako předkrm nebo jako vložený pokrm mezi dvě hlavní jídla, případně jako příloha k pokrmu falafel. Což jsou nahnědlé, asi 2-3 cm velké, smažené kuličky z cizrny nebo bobů. Pita je druh chleba ve tvaru placky připravovaný z pšeničné mouky a kvasnic. Chléb se trhá a konzumuje po namočení v pastě.
Obyčejně je základem jídelníčku pro hlavní jídlo jehněčí nebo hovězí maso, často upravované jako grilované či rožněné kebaby. Vyskytuje se i kuřecí maso či ryby a jiné dary moře. Vepřové maso se tu najde málo, v muslimských oblastech z náboženských důvodů a není ani dost košér podle zásad kašrutu. Ten je tak propracovaný, že nejen zakazuje požívat některé potraviny, ale dokonce zakazuje, aby na nich židé profitovali tím, že je připraví a prodají nežidům.
Přesto jsem vepřové na jídelníčku jednou našel, bylo to v telavivské restauraci Little Prag, kde se nenacházelo ve společnosti knedlíku a zelí, ale jako vepřový párek s hořčicí. A samozřejmě nechybí ani jiné speciality naší kuchyně. Jinak se zde nedbá na nějaké zásady stolování a dle mého názoru obsluhující personál jsou jen číšníci samouci, kteří asi nabyli svou kvalifikaci tím, že se náhodou právě prošli kolem restaurace. Jakousi úroveň udržovaly jen číšnice v italské restauraci.
Platí se tu tzv. novým šekelem (1 ILS = 100 agor). Dle mého soudu je zde neúměrně draho, patrně armádní výdaje odčerpávají značnou část rozpočtu. Analytici označují Izrael za stát s možná největšími sociálními rozdíly v rozvinutém světě. Zatímco průměrný plat v Izraeli se pohybuje kolem 2 500 dolarů (tedy dvojnásobek našeho), plat většiny obyvatelstva (učitelé, sociální pracovníci) nedosahuje 2 000 dolarů (33 tisíc korun). Nájemné třípokojového byt přijde v centru Jeruzaléma na 1 500 dolarů. Byt o rozloze 100 metrů čtverečních stojí ve slušné jeruzalémské nebo telavivské čtvrti 600 tisíc dolarů (přes 10 milionů korun). Průměrný poschoďový domek přijde minimálně na milion dolarů. Ceny potravin a zboží jsou 3x větší.
S údržbou domu si vlastníci moc starostí nedělají. Domy v Tel Avivu připomínají naši socialistickou minulost, opadané obklady, rozvody a potrubí na oprýskaných fasádách. Na ulicích je dost nepořádek, je jen štěstím, že je tu málo psů, poněvadž zde asi není zvykem uklízet jejich exkrementy. Udržuje se tu šabat (sobota je vyhrazena jako den odpočinku), pátek je rovněž volno, ale neděle je pracovním dnem.
Obrázek z Tel Avivské směnárny – poslední řádek oznamuje, že tady smění i českou korunu
Hebrejština je strašná, jednak používají klikyháky a ještě k tomu je píší zprava doleva. Bez anglických nápisů jste ztracen, ale ty nejsou všude. Měl jsem potíže s označením toalet. Oba nápisy mi připadají podobné. Situaci jsem řešil tak, že jsem si zapamatoval druhý znak - od konce u nápisu "ženy". Jen tak pro ilustraci takto vypadá moje jméno, se samohláskami se příliš nezdržují:
ל =L ק=K י = J ג=G מ=M ס=S ק=K נ =N ד = D ז=Z
Jeruzalém je vzdálen od Tel Avivu asi hodinu cesty po dálnici. Jeruzalémské Staré Město je celé obehnané masivními bílými hradbami s věžemi. Uvnitř pět kilometrů dlouhých hradeb se nalézá na čtvercovém půdorysu město, které nabízí turistům památky na každém kroku.
Uvnitř hradeb, kde na křesťanském kostele vlaje vatikánská vlajka, se skrývají i židovská, arabská, křesťanská a arménská čtvrť. I když nemají žádné jasné hranice, lze je identifikovat. Židovská čtvrť je tišší, kultivovanější, čistší. V té křesťanské spíš narazíte místo trhovců, kterými oplývá arabská čtvrt, na zamyšleně kráčející mnichy a davy věřících z Evropy.
V okolí Starého Města se vyplatí mít prodejní pasáže s obchody se značkovým zbožím.
Jeruzalém byl vždy výbušným místem, má tu smůlu, že Staré Město má na ploše kilometru svatá místa hned pro tři náboženství. Židé tu měli svoje první chrámy, postavené za krále Šalamouna. Zbyla jen část opevnění Západní zeď (Zeď nářku), kam se chodí modlit a strkat mezi kameny papírky s přáními. Pro muslimy je zdejší Chrámová hora místem, odkud prorok Mohamed vystoupil do nebe. Křesťané zde uctívají místo ukřižování Krista a uložení jeho ostatků v bazilice Svatého hrobu.
Eilat je přístavní město na samém jihu Izraele u Rudého moře. Lze se tam dostat letadlem z Tel Avivu asi za hodinu. Cesta je dost nudná, i za dobré viditelnosti se vidí pořád to samé - Negevská poušť, která svojí rozlohou zabírá většinu (69 %) rozlohy státu Izrael.
Jedná se o území téměř trojúhelníkového tvaru s městy Beer Sheva a Eilat. Negev (hebrejsky jih) má vyprahlé a suché podnebí s minimálními srážkami (v průměru od 5 do 10 cm srážkové vody za rok), klima vykazuje velké odchylky od velmi studených nocí až po extrémně horké dny. Obyvatelé jsou kmeny Beduínů (200 tisíc) a Izraelci (400 tisíc). Izrael má plány na částečné zúrodnění, i když voda se tu těžko dobývá a pole musí být uměle zavlažována.
Budova letiště v Eilatu
Dnes je Eilat padesátitisícové město, stalo se součástí Izraele 1949, kdy bylo dobyto. Od roku 1956 byl otevřen místní přístav. V roce 1967 začal fungovat i jako turistické letovisko. Byly podepsány mírové dohody o hranicích s Egyptem (1982) a Jordánskem (1994). V roce 1998 jej navštívil jordánský král Hussein.
Rybářská bašta v Eilatu
Eilat se začal rozvíjet jako letovisko až po šestidenní válce
Nyní toto letovisko u Rudého moře ve všech ohledech předčí telavivské pláže
Široké dlážděné promenády kolem eilatských pláží
Silnice jsou tu vcelku dobré, ale bezvadné jsou až v příhraničních oblastech. Jsou krásně rovné a s lehkými a rychle demontovatelnými svodidly - myslí tu na všechno. Zde v blízkosti hranic s Jordánskem, které tvoří v okolí Eilatu vysoké pohoří, projíždějí i nenápadná soukromá auta. Tu a tam zastaví, vystoupí dva civilně odění muži s dalekohledem, chvíli sledují pohoří, pak nastoupí a jedou dál.
I přes nedostatek vláhy tady fungují kibucy (kibbutz), což je označení převážně pro zemědělskou osadu, která hospodaří formou kolektivního vlastnictví. Zisk je investován zpět do osady poté, co jsou zajištěny základní životní potřeby členů kibucu - strava, oblečení, ubytování a také zdravotní a sociální. Kibuc provozuje v okolí silnic takové motoresty, kde nabízí svoje produkty. Podobné společné hospodaření je mošav. Na rozdíl od kibuců je zde soukromé vlastnictví pozemků, ale stroje jsou ve společném vlastnictví. Pracovníci nedostávají pouze kapesné, ale stálý plat.
Posedět se dá v klimatizovaném motorestu nebo ve stínu palem venku. Asi si všimnete, že výskyt rostlinstva je podmíněn pouze hadicemi s životodárnou vodou.
Toto je místo plánované místo výstavby sluneční elektrárny (důvod mé cesty), je to suchopár bez kapky vody. Až v povzdálí se zelenají pěstované plodiny na uměle zavlažovaných polích a na obzoru jsou hory, tvořící hranici se sousedním Jordánskem.
I v této nehostinné krajině se najde život.
Timna Valley Park je národní park, rozprostírající se v údolí na ploše asi 90 km² v Negevské poušti, přibližně 25 km severně od města Eilat. Hlavní atrakcí parku jsou nejstarší měděné doly na světě (staré téměř 6000 let). Ve starých šachtách jsou dochovány skalní rytiny.
Dále je zde uměle vybudované jezero se dvěma miliony kubíky vody. V jeho okolí jsou umístěny sportovní hřiště, řemeslné dílny, horolezecká stěna i obchody s nezbytnými beduínskými suvenýry. V parku je vybudováno několik pěších a cyklistických stezek, vedoucích k jednotlivým atrakcím.
Mimo jiné přitahuje Timna Valley Park turisty ojedinělými pískovcovými a kamennými útvary. K nejznámějším patří tzv. Houba, zajímavý geologický útvar vytvořený erozí.
Asi 60 m vysoké pilíře krále Šalamouna jsou i v noci osvětleny a pořádají se tu i koncerty
Naproti Šalamounových pilířů je tzv. Pahorek otroků, kde byli ubytováni horníci mezi 14. a 12. století př.n.l. Vstup do tábora byl chráněn dvěma věžemi a zůstaly části obvodových zdí
Svatyně bohyně Hathor jsou zbytky malého chrámu, zasvěceného egyptské bohyni hornictví, ve spodní části pilířů Šalamouna. Byl zbudován za vlády faraóna Ramesse III (1184-1153 př.n.l) .
Toto je starověká pec na tavení mědi. Vsázkou byla měděná ruda a koks, šlapáním na kožené měchy se trubkami dmýchal vzduch do pece, aby se dosáhlo tavící teploty (1085°C). Měď se vypouštěla do forem, struska pryč. Denní produkce (12 hodin) mědi z takové pece byla 5 kg.
Západ slunce nad Rudým mořem
Co říci na závěr? Člověka zde ovane opojná vůně orientu. Přitom nemusí mít obavy o to někde něco zkonzumovat, protože stravovací předpisy s sebou nesou i dodržování základních hygienických pravidel. Ačkoliv Tel Aviv zůstal daleko za mým očekáváním, Jeruzalém je překrásné historické město. Z jeho uliček na vás doslova dýchá historie, kterou zde prožívala už vyspělá a organizovaná společnost, a to v době, kdy naše území bylo pustinou a naši předci, staří Slované, byli ještě bůhvíkde.
Letovisko Eilat u Rudého moře je opravdu výstavní. Přesto bych si asi nenaplánoval prožít zde dovolenou. Asi bych si ji nemohl zcela bezstarostně užít při pohledu na hlídkující patroly a pomyšlení možného ohrožení teroristickými útoky. S tím souvisí i přísné procedury při vstupu do země, prováděný psychologický nátlak je dle mého soudu neadekvátní tomu, že přijíždím z terorismem neohrožené země.
Z cest pana ing. Zdeňka Smejkala
