Grand Canyon je nejznámější a největší kaňon na světě. Nachází se v severní Arizoně. Kaňon je podstatnou částí stejnojmenného národního parku (rozloha 5 tis. km2!) založeného prezidentem Rooseveltem. Každoročně jej prý navštíví okolo pěti milionů lidí.

Po obou stranách jezdí kyvadlově autobusy pro turisty zastavující u vyhlídkových míst. Východní strana je otevřená jen od jara do podzimu, takže výběr západní (přesněji jihozápadní) kratší trasy pro prosincovou expedici byl zřejmý.

Cestovat sem z Vegas lze několika způsoby. Letadlem ($1000), vrtulníkem ($400), minibusem ($150) či osobním autem, uzpůsobeným pro terénní provoz. Poslední část cesty (asi 35 km) vede totiž po tzv. polňačce, šíleně prašné a jen místy trochu sypané štěrkem. Je zde sice předepsána 40km rychlost, kterou však nelze prakticky dosáhnout, protože člověka brzy rozbolí hlava po nárazech o strop vozidla. Jsou tu i zrádné odbočky na soukromé cesty, se kterými si ani GPS neví očividně rady, i když jinak funguje. Mobilní telefony zde nemají pokrytí, takže bych nedoporučoval se ztratit. Cesta není moc frekventovaná, potkali jsme asi 10 aut.

Ford z půjčovny byl sice nový, ale jeho spotřeba nebyla zrovna malá. Ovšem benzin zde není drahý ($3.09/gal, tedy 15 Kč/l). Zdejší cena benzinu má toto složení: cena ropy (50 %), rafinace (20 %), distribuce (10 %) a federální a státní daně (20 %). Cena ropy je dána světovým trhem, náklady na zpracování a distribuci jsou snad u nás podobné, pak se tedy musíme lišit ve zdanění. Člověk se naštve, i když přepočet kurzů měn je mnohdy zavádějící.

Západní strana kaňonu je území rezervace kmene Hualapai. Hualapaiové (jedna třetina z 2200 členů kmene žije pod hranicí chudoby) jsou finančně závislí na návštěvnících rezervace, a tak postupně povolují stále více turistů (ovšem je otázkou, kolik ze vstupného $50 dostanou). No ono se vždycky lépe kritizuje chování k etnickým skupinám jinde než doma.

Oč to mají jednodušší než bačové z jednoho normalizačního vtipu, v němž vyučované předměty v bačovské škole byly: vyhánění a zahánění ovcí, foukání fujary pro turisty a ruština. Tito si zpívají v mateřštině a ovce by se na tom suchopáru asi neuživily.

Jak nám sdělila indiánka, která nás přivítala – kaňon vytvořila řeka Colorado, zařezávající se vrstvu po vrstvě po dva miliony let do usazenin coloradské plošiny. Je 450 kilometrů dlouhý se šířkou od 500 metrů do 24 km. Hloubka je až 1,6 km.

Na vstupenkách je poučení, že vstup je na vlastní riziko, a vskutku nikde nejsou žádné zábrany ani zábradlí. Tady se však namísto milionových investic do překonatelných zábran omezí na jednu lakonickou větu do poučení na vstupence. Prozatím zde zahynulo jen 600 lidí. Dost se podílejí letecké nehody – srážka dvou výletních letadel a pád vrtulníku († 150). Ostatní úmrtí způsobí náhodné pády, padající kameny, dehydratace, infarkty, utopení a vraždy. Sebevražd je údajně evidováno pouze 47 (kam se hrabou na našich 200 sebevrahů z Nuselského mostu!).

Tlak komerce vynutil vybudovat vyhlídkovou lávku – tzv. Skywalk (vstupné $25). Má tvar podkovy, zespodu je prosklená a je 1200 m vysoko. Kovová konstrukce v krajině vypadá hrozně, ale podle obrázků by snad měla být výhledově obložena kameny, aby tolik nerušila okolí. Osobní věci i fotoaparáty při vstupu nutno odložit v uzamykatelných skříňkách a pak se musí projít kontrolním rámem. Upomínkové foto obstará profesionální fotograf za ceny s vysokohorskou přirážkou (jedno foto = $25, dvě = $50, třetí zdarma).

HOOVER DAM

Přehradu Hoover Dam najdete mezi Nevadou a Arizonou na jezeru Mead Lake. Betonová půlkruhová hráz je vysoká 220 metrů a dlouhá 380 metrů. Celková hmotnost hráze je odhadována na 6,6 milionu tun. Byla vybudována za 31. amerického prezidenta Hoovera, proslulého známým výrokem: „Do každé americké trouby kuře a do každé garáže auto.“ Chtěl vytvořit pracovní místa pro tisíce lidí, pro které v době hospodářské krize nebylo snadné najít práci. Výstavba trvala pět let (do roku 1935) a denně zde pracovalo 3 až 5 tisíc lidí. Zakládání stavby bylo v nepředstavitelně těžkých podmínkách drolících se skal, dělníkům chyběly ochranné pomůcky. Helmy si údajně museli vyrábět namáčením čepic do asfaltu, aby je padající kameny nezabíjely.

Hydroelektrárna umístěná v podzemí hráze o výkonu 2 tisíc megawattů. Elektrárna má dvě křídla, každé na jedné straně státu. V nevadské části je 8 generátorů (vpravo), arizonská část má 9 generátorů (vlevo).

Údolí je úzké a přehradní hráz (na horním okraji dosahuje šířky 15 metrů) je přetížena dopravou. Proto bylo rozhodnuto o stavbě moderního mostu, kterou urychlily i teroristické útoky. Otevření mostu je plánováno na konec roku 2010, ale ani to není jisté. Loni totiž došlo ke zhroucení několika jeřábů používaných při stavbě, pravděpodobně kvůli prudkým nárazům větru.

Prozatím je bezpečnost hráze zajišťována pohraničními kontrolami umístěnými na obou stranách asi 5 km od hráze. Zabývají se především nákladními a „podezřelými“ osobními auty. Samotná hráz je trvale monitorována.

Dlouhodobá sucha a mírné zimy v posledních letech mají za následek snížení hladiny, což je vidět zejména díky vápenitým usazeninám na odhalených skalách, které jsou oproti svému okolí výrazně světlejší.

Hráz má dvě dvojice výpustních věží, na každé přední věži jsou umístěné hodiny ukazující čas v Arizoně a v Nevadě. Protože státní hranicí prochází i hranice dvou časových pásem (Pacific Time Zone aMountain Time Zone), ukazují hodiny hodinový rozdíl. Ovšem jen v zimě, v létě ukazují hodiny stejně, protože se v Arizoně většinou neužívá letní čas.

BOULDER CITY

Slunce zapadá, provoz sluneční elektrárny končí. Při pozorném studiu všech rostlin v okolí lze shledat, že k nim vedou zahrabané hadice s životodárnou­ vodou.

V písku solárního pole lze objevit tuto houbu, která vegetuje i v naprostém suchu.

Elektrárna je postavena v pásmu, kde platí zákon na ochranu želv. Proto ji lemují z vnější strany oplocení ochranné černé bariéry. Nestěžuji si, že jsem neviděl žádného živočicha, protože se tu vyskytují i chřestýši a tarantule.

Z cest pana Zdeňka Smejkala