Název oblasti Toskánsko je odvozen od antického označení pro Etrusky „Tusci“, kteří toto území obývali. Je to slunný region, proslulý krásnými plážemi při pobřeží, stejně jako bohatým kulturním a architektonickým dědictvím. Florencie neboli italsky Firenze, je metropolí Toskánska, ležící ve vnitrozemí přibližně 100 km od pobřeží. Dnes se město rozkládá na ploše 120 km2 a má čtyři sta tisíc obyvatel. Má bohatou historii, po dobytí vojsky Gaia Julia Caesara (59 př. n. l.) se původní kolonie Fiesole pojmenovala jako Florencie. Celý název zněl Colonia Florentia (kvetoucí osada). Historici však nevědí, zda šlo o skutečné nebo o obrazné květy, tedy o prosperitu. V některých pramenech se ovšem uvádí, že město bylo pojmenováno podle římského generála Florina, který zde měl kdysi vojenský tábor.
O rozvoj Toskánska se starali snad všichni římští císaři, ale nejvíce mu pomohl Caesar, který sem usazoval válečné veterány. Vydal zákon „Lex Iulia“, přiznávající každému veteránovi římských legií nárok na část neobdělávané půdy. Těžké období prožívala Florencie v 5. století při nájezdech barbarů (byla dobývána Góty a zničena Langobardy) a v 8. století při obsazení Franky.
Florencie se stala samostatným městem díky intrikám jedné odhodlané markraběnky. Bylo to asi takto. Na konci 11. století se stal papežem Řehoř VII., syn toskánského nádeníka, kterému se dostalo vzdělání v Římě, načež se stal vlivnou osobou mezi reformátory církve. Vyhlásil tresty za prodej církevních úřadů a za nedodržování kněžského celibátu. Sám šel příkladem, když se spokojil „prý“ pouze s jednou manželkou. Byla to neobyčejně panovačná žena jménem Alberga. Proslula tím, že vysedávala vedle svého manžela, když přijímal žalobce a vynášel rozsudky. Řehoř zakázal udílení investitury (tj. práva jmenovat církevní hodnostáře) duchovním z rukou světských panovníků. Jeho spor s králem a císařem Jindřichem IV. se do historie zapsal jako první etapa sporu o investituru. Zneuznaný Jindřich IV. byl dán papežem do klatby. Ne, že by mu to moc vadilo, ale vzhledem k silné domácí opozici, usilující o jeho svržení, nezbylo mu než kajícně vykonat svoji „pouť do Canossy“. Jindřich šel v plískanicích bos a v hrubém rouchu, protože jedině odpuštěním od papeže mohl dosáhnout zproštění klatby a udržení si císařského titulu.
Hrad Canossa (100 km severně od Florencie) nabídla pro tuto událost markraběnka Matylda Toskánská. Krušný život z ní vytvořil velmi silnou osobnost. V mládí ji zavraždili otce, kvůli sporům jejího otčíma s císařem byla i s matkou odvlečena do ciziny a pak vyvdali ji za starého bohatého hrbáče, který byl brzy zavražděn. Jindřich prožil tři mrazivé lednové dny čekáním v rouchu kajícníka na audienci, papež se zřejmě po tu dobu nenudil ve společnosti mladé a příjemné markraběnky Matyldy. Chytrou politikou při jednáních, mezi papežem Řehořem a císařem Jindřichem, se Matyldě v průběhu dalších let podařilo městu získat autonomii.
Lstivý Jindřich IV se však ve svém snažení nevzdává a proto je znovu exkomunikován. Ovšem situace se během let změnila, jeho domácí opozice je načas poražena. Nic mu tedy nebrání zvolit svého papeže (Klementa III.), spolu s českými vojsky zpustošit Řím a Řehoře vyhnat. Český kníže Vratislav II. byl za účast na italském tažení odměněn Jindřichem udělením titulu českého krále (1085). Papež asi za pět let umírá v zapomnění. Jindřich IV. umírá asi dvacet let poté před bitvou s odbojnými německými feudály, v jejímž čele stál jeho vlastní syn Jindřich V.
Ve Florenci byly již v tuto dobu položeny základy moderního bankovnictví. Jsou vydávány šeky a směnky. Florenťané prosluli jako vynálezci podvojného účetnictví. Florentské banky poskytují kapitál, investují prostředky svých klientů, pojišťují lodě a náklady. Většinou byly banky rodinné podniky. Chlapec, předurčený pro dráhu bankéře, nebyl rodiči rozmazlován. Matky je nesměly líbat, chovat v náručí, vyprávět pohádky. Chlapci nesměli na dospělé promluvit bez vyzvání, při vstupu do místnosti s dospělými museli pokleknou a totéž při odchodu. V sedmi letech už uměli chlapci číst a psát, hovořit trochu latinsky a v deseti byli posíláni do speciální školy, aby se zdokonalili v aritmetice a účetnictví. Ve třinácti vstoupili do učení k nějakému obchodníkovi, kde je pravděpodobně čekalo bití za lenost či neposlušnost. V devatenácti byli posláni za hranice, aby pracoval v jedné z poboček společnosti. Očekávalo se, že se naučí nějaký cizí jazyk, poznají způsoby a zvyky lidí, s nimiž budou jednou obchodně jednat a poučí se o všem, co potřebují znát o domácích trzích, směnném kurzu a úrokové míře.
První zde ražené mince byly tzv. floriny ze stříbra a od roku 1252 ze zlata. Florin se stává standardním platidlem v celé Evropě, což je důkazem florentské finanční nadvlády. Jedna osoba mohla pohodlně vystačit s příjmem 150 florinů ročně, roční nájem za malý dům se zahradou ve městě obnášel asi jen 35 florinů, pěkný palác se dal koupit za tisíc, děvečka stála pouhých deset ročně, otrok se dal koupit za padesát. Otroci, nejčastěji mladé dívky ve věku kolem 12 let, byli pořizováni na trzích v Janově a Neapoli. Byli to většinou Řekové, Turci, Rusové či Tataři. Otrokyně často přičiněním svých pánů otěhotněly a musely potom potupně odnášet uzlíčky se svými nemluvňaty k vratům klášterních sirotčinců. S otroky se zacházelo jako s nevolníky, kteří měli povinnost pracovat stále a naplno. Byli zcela vydáni na milost svým pánům, kteří si s nimi mohli dělat, co chtěli. Poslušní a oddaní otroci byli po určité době přijímáni za členy rodiny, před smrtí pána dostali obvykle nějaké výslužné a svobodu.
Ve 13. století vešla v platnost první ústava Florencie, jakožto nezávislé republiky a způsob výběru vlády nad městem. Vláda se nazývala signorie. V signorii zasedalo devět mužů (tzv. priorů), šest za velké cechy a dva za malé. Devátý prior byl strážce městské korouhve. Výběr do vlády signorie probíhal tak, že se jména všech členů cechů, kteří dosáhli třiceti let a připadali v úvahu pro úřad, sebrala do osmi kožených váčků. Každé dva měsíce byly tyto váčky vyneseny ze sakristie kostela Svatého kříže (Santa Croce), kde byly uloženy. Po krátké ceremonii, které se mohl zúčastnit každý občan, se tahala namátkou jména. Muži, o nichž se vědělo, že jsou zadluženi, se losování zúčastnit nesměli, stejně jako ti, kdo právě odsloužili své období, anebo byli spřízněni s někým, jehož jméno již bylo vytaženo. Vylosovanému měšťanu se pro příští období říkalo prior. Hned po zvolení museli všichni opustit domov a nastěhovat se do Palazza della Signoria, radničního paláce, kde byli nuceni setrvat celé dva měsíce svého úřadování. Vyplácel se jim skrovný plat na úhradu výloh, sbor služebnictva v zelených livrejích je obsluhoval a k rozptýlení jim šašek (buffone) vykládal šprýmovné historky a zpíval při vystrojených tabulích. Za těch sedm století jsme se dostali k tomu, že dnes vedou někteří šašci na radnici koaliční jednání.
Palazzo Vecchio je nejdůležitější světskou stavbou Florencie. Byl postaven v letech 1299 - 1314 na Piazza della Signoria. Palác byl opevněn proto, aby ochránil vládu před případnými útoky vzbouřeného lidu. Rod Medici jej nechal přestavět do současné podoby v 16. století. Budova dodnes slouží jako radnice.
Ve městě vznikají manufaktury a dílny, staví se nemocnice a školy, zakládají se dobročinné spolky a v roce 1321 byla založena i univerzita (dříve než Univerzita Karlova 1348). Byly vydlážděny ulice a vydány trestní zákony a v neposlední řadě bylo založeno bratrstvo Misericordia, předchůdce Červeného kříže. Město se několikrát ocitlo na pokraji zhroucení dík velkým požárům a epidemiím, zvláště morovým. Největší epidemie zde řádily v r. 1340 a 1348.
Ve 14. století začíná i vzestup rodu, jenž je s Florencií neodmyslitelně spjat - rodu Medici. Jejich předek Giovanni di Bicci byl bankéřem v Římě. Nenarodil se bohatý, zdědil toho po svém otci velice málo, jelikož jmění bylo nutné rozdělit mezi vdovu a 5 synů. Začal pracovat v římské pobočce jedné společnosti, kterou vlastnil jejich příbuzný, brzy byl jmenován ředitelem filiálky. Roku 1397 otevřel ve Florencii banku a postupně i dvě vlnařské dílny, které se staly nejúspěšnějšími podniky ve městě. Jeho heslo znělo: „Vždy se střež být veřejnosti na očích. Chcete li žít v bezpečí, neberte si od státu více, než člověk a zákon připouštějí“. Asi si z toho vzal ponaučení i nejbohatší Čech, pan Kelner.
Nejvíce z tohoto rodu proslul Lorenzo Il Magnifico (Velkolepý), typická renesanční osobnost, básník, sběratel umění, filozof, architekt. Díky jeho diplomacii se tehdy Florencie vyhýbala válkám a invazím. Stal se trnem v oku konkurenčnímu florentskému rodu Pazziů. Konflikt vznikl v roce 1478, papež Sixtus IV. získal s finanční podporou florentského bankéřského rodu Pazziů sporné knížectví s pevností Imola, na niž měli zálusk i Mediceové. Pazziové za to obdrželi od papeže monopol na dolování kamence v pohoří La Tolfa. Kamenec byl dobrým zdrojem příjmů, protože se používal při barvení a apretaci látek, což bylo značně rozšířené řemeslo ve Florencii. Sixtus IV. navrhoval pouze svržení Medicejských, ale papežovi synovci a Pazziové zvolili krvavou cestu, protože se obávali pomsty Medicejských. Ale Lorenzo Medici unikl poslaným vrahům, což by mělo pro spiklence katastrofální následky. Povstání bylo potlačeno a pochytaní spiklenci byli oběšeni z oken Palazzo da Signoria. Leonardo da Vinci nakreslil oběšeného Bernarda Bandiniho Baroncelliho, který bestiálně zavraždil Lorenzova bratra Guliana.
Papež nad celou Florencií vyhlásil interdikt, ale když mu Lorenzo Medici vyhlásil válku, stáhl svá opatření zpět. Jenom pro dokreslení, republikánská městská ústava Florencie byla jen formální, ale vládu měl pevně v rukách Lorenzo Medici Ale jako humanisticky vzdělaný panovník podporoval všechna odvětví kultury a on to byl, kdo Florencii učinil centrem renesance a humanismu v Itálii. Působily zde ty nejznámější postavy renesance Michelangelo, Botticeli, Rafael, Donatello, Boccaccio a zejména Leonardo da Vinci.
Leonardo da Vinci byl velikánem, o něhož se dnes „přetahují“ dvě města, Florencie a Miláno. On žil střídavě v obou a strávil v obou i stejnou dobu (asi dvacet pět let). Da Vinci se narodil roku 1452 v Anchiano u Vinci, Byl nemanželským synem notáře a venkovanky. O jeho dětství se nedochovaly žádné zápisy. Otec ho posléze uznal za svého a zaplatil mu vzdělání. Ve čtrnácti letech se Leonardo odstěhoval k otci do Florencie. Traduje se, že se věnoval nízkému řemeslu malířskému, jelikož mu nemanželský původ bránil v přístupu k váženějšímu povolání. Od sedmnácti byl žákem výtvarníka del Verrocchia, jeho spolužákem byl Botticelli. Získal technickou dovednost, naučil se funkčnímu, přesnému a objektivnímu zobrazování předmětů. V té době bylo zvykem, že mistr namaloval pouze základní rozvržení obrazu a hlavní postavy, zbytek pak malovali žáci. Verrocchio byl dokonalostí Leonardovy malby tak nadšen, že u dalších obrazů navrhoval sám pouze rozvržení, zbytek práce zůstal na žácích a všechny tváře maloval Leonardo. Ten byl tovaryšem ve Verrocchiově dílně až do roku 1476, kdy byl obviněn z nedovolených homosexuálních styků. Ale vzhledem k tomu, že jedním z obžalovaných byl syn florentského prominenta, vyvázli jen se symbolickým tělesným trestem. Tato zkušenost vedla k tomu, že Leonardo přestal být důvěřivý a uzavřel se do sebe a v popisech svých vynálezů dělal záměrné chyby, které se musely dešifrovat, aby byl popis či nákres použitelný. Záhadologové tak našli živnou půdu pro své bádání a filmaři vítaný námět pro své scénáře. Da Vinci působil jako vojenský inženýr ve vojsku Medicejských a sestrojil různé válečné zařízení.
V roce 1482 odešel na pozvání vévody Lodovica Sforzy do Milána. V těchto letech kolem sebe shromažďuje skupinku následovníků, z nichž někteří mu zůstávají věrni až do konce života. Ve Florencii nikdy nenalezl takový obdiv pro svůj osobitý styl, který byl pro tu dobu příliš novátorský. Leonardo vytvořil i model jezdeckého pomníku Francesca Sforzy. Ale samotný pomník, resp. jeho monumentální hliněný předobraz v nadživotní velikosti, byl ještě před odlitím do bronzu zničen francouzskými vojáky při okupaci Milána.
V roce 1499 byli Sforzové z Milána vypuzeni a Leonardo se vrátil zpět do Florencie. Stal se architektem a hlavním inženýrem Cesara Borgii, vévody z Romagne. V nemocnici Panny Marie konal svá anatomická studia, aby mohl studovat optiku lidského oka, uvařil si je jako vejce natvrdo a krájením plátků studoval jeho strukturu. Zabýval se otázkou regulace řeky Arna ve spojitosti s vysoušením močálů. V letech 1503-1506 namaloval Monu Lisu (La Gioconda), patrně jeden z nejslavnějších obrazů světového malířství. Do Milána se vrátil v letech 1506-1513, pak žil v Římě jako chráněnec Giulina de Medici, od něhož dostával pravidelný plat, což bylo pro Leonarda nezbytné, až té doby se i přes svůj věhlas často potýkal s bídou. Od roku 1516 až do své smrti žil ve Francii, kam přijel na pozvání krále Františka I. Leonardo od něj dostal rentu a zámek u Ambosie, kde ve věku 67 let zemřel (1519).
Jeho dílo je obrovské a ovlivnilo umění i vědu na celém světě. A to i přesto, že značná část jeho výtvarných děl i vědeckých pojednání byla zničena. Výzkum jeho deníků stále probíhá. Leonardo se během svého života pokusil sepsat několik knih o různých oblastech svého poznání. Jeho poznámky jsou však značně neucelené a roztříštěné. Literární odkaz Leonardův, obnášející asi 7000 stránek, byl později sebrán a dnes jej pod kodifikovanými názvy lze najít ve význačných galeriích či různých evropských knihovnách, ale i u soukromých sběratelů (např. Bill Gates). Leonardo připravoval veledílo o anatomii, malířství, přírodě, světlu a stínu, ale žádný z jeho poznámkových cyklů nedospěl k ucelenější a publikovatelné formě. Kdysi se prý Leonardo zmínil, že napsal přes stovku knih. Míněny jsou patrně poznámkové bloky o různých tématech (let ptáků, malířství, perspektiva a proporce, pohyb a měření vody, apod), které psal florentským nářečím tedy jazykem obecným (volgare).
Ale teď zpět k historii Florencie, ne všichni Medicejští vévodové byly pro Florencii přínosem. Na konci 17. století se Cosimo III. rozhodl ve Florencii potřít nemravnost a kacířství. Vědce a filozofy, kteří si zvykli nalézat u jeho předchůdců zastání, přestal chránit. Tvrdě byli pronásledováni Židé a křesťané, kteří je zaměstnávali byli rovněž trestáni. Prostitutky, které měly povinnost nosit na kloboucích či ve vlasech žluté stuhy a koupit si koncesi, opravňující je k nočním pouličním vycházkám, byly v případě obsloužení židovského zákazníka zmrskány na ulici, když si před tím musely na krk pověsit cedulku „za kurevnictví“. Mužům za nedovolený pohlavní styk hrozilo natahování na skřipec, za homosexualitu byli obvinění stínáni a jejich usekané hlavy byly veřejně vystavovány.
V roce 1743 Medicejský rod vymřel. Poslední potomek tohoto rodu Anna Maria Ludovica věnovala nashromážděné poklady předků městu a určila, že mají být zpřístupněny veřejnosti, pod podmínkou, že žádné z děl nesmí být z Florencie prodáno ani odneseno. Velké gesto hodné jejich renesančních předků. Po ukončení hegemonie Medecejských se dostala na místo toskánských vévodů Habsbursko - Lotrinská dynastie. V letech 1865 až 1870 byla dokonce Florencie hlavním městem sjednocené Itálie a v místním Palazzu Pitti byl korunován Viktor Emanuel II.
Palazzo Pitti byl navrhnut Fillipem Brunelleschim pro bankéře Lucu Pittiho. V roce 1549 však Pittiho dědici zbankrotovali a byli nuceni palác prodat právě rodu Medici, kteří jej užívali jako rodinné sídlo. Palác Pittiů je rozdělen na pět celků, z nichž nejnavštěvovanější je galerie Palatine s více než pěti sty kusy renesančních a barokních maleb (Raffaello, Caravaggio a další). V architektuře převládají církevní stavby i následující trojlístek staveb, zapsaný na seznam památek UNESCO.
Z cest pana ing. Zdeňka Smejkala
