Denver - Colorado

Stát Colorado leží na středozápadě USA po obou stranách Skalnatých hor, je rozlohou osmým největším v USA a má něco málo přes čtyři miliony obyvatel. První Španělé nazvali toto území „colorado“ podle barvy jeho načervenalých skal. Roku 1861 bylo připojeno k USA jako država, ale federální vláda zde prakticky neměla vliv. Státem Spojených států se stalo až v roce 1876, tedy až sto let po vzniku USA. Colorado je proto nazýváno žargonově jako „stoletý stát“. Byla to země známá svou anarchií a korupcí, řádilo mnoho loupeživých band a hemžilo se to tu podvodníky všech kalibrů. Působil zde například podvodník „Soapy“ Smith, jehož proslavil dodnes používaný marketingový tah. Prodával krabice s mýdlem, do kterých údajně přibaloval stodolarovou bankovku. Laciný trik se ukázal být prachobyčejným podfukem. Přezdívka „mýdlový“ pak Smithe provázela celý jeho zlotřilý život, ukončený kulkou kdesi na Aljašce.

Původně byla státní ekonomika založena na závlahovém zemědělství (pšenice), chovu dobytka (maso, mléčné výrobky) a těžbě nerostů, ale i když 800 tun zlata již bylo vytěženo, jsou zde i jiné (molybden, vápenec, stříbro, měd, vanad, uran, minerály). Nyní je ekonomika diverzifikovaná od hi-tech průmyslu (pobočky kalifornských firem Hewlett-Packard, Intel) až po příjmy z turistiky (obrovská nabídka lyžařských kapacit). Není divu, že ekonomický ukazatel hrubého domácího produktu na obyvatele Colorada je asi 35 tisíc dolarů, což je úroveň Švédska.

Denver, hlavní město státu Colorado, leží na Velkých planinách v nadmořské výšce 1600 metrů (tedy asi jako naše Sněžka). Leží v bezprostřední blízkosti Skalistých hor, od jejichž úpatí je vzdálen asi 25 kilometrů. I vzhledem ke své poloze má polopouštní klima a střídají se zde čtyři roční období.

Denver, který se rozkládá na ploše 400 km2, má přes 400 tisíc obyvatel. Je nazýván podivným protimluvem „Malé velké město“. Pokusím se to vysvětlit. Brno má obyvatel zhruba stejně, ale zaujímá rozlohu asi 230 km2. Avšak Praha má přes milión obyvatel a má rozlohu jen o něco větší než Denver. Porovnáním těchto údajů už víme, kde je ten problém, aniž bychom sem museli jezdit. Denver má jen malé centrum s několika hlavními bulváry, zbývající plocha jsou předměstí spojená s centrem jen silnicemi linoucími se nezastavěnými oblastmi.

Město bylo založeno v listopadu 1858 jako hornické městečko. První písemná zpráva o něm pochází z téhož roku, kdy se o něm zmínil prospektor William Russell, který nalezl v říčce Cherry Creek valouny zlata.

Zlatá horečka vyvolala obrovskou vlnu přistěhovalců a rozvoj řady městeček. Jedním z nich byl i budoucí Denver. Již v roce za rok měl 60 000 obyvatel. Novinář Horace Greeley popsal tehdejší město jako „město dřevěných chatrčí, ze tří čtvrtin nehotové, dvou třetin prázdné a třetiny neobyvatelné“.

Zlaté zdroje však nebyly nikde příliš vydatné a po vytěžení zásob v určitých oblastech se města rychle vylidnila a populace se přesunula jinam. Ale mnoho měst se již nikdy nezotavilo a zůstalo navždy opuštěno. Dnes jich je na území Colorada mnoho a říká se jim města duchů. Někteří zlatokopové pověsili své náčiní na hřebík a dali přednost usedlejšímu životu v rozrůstajícím se Denveru nebo okolí. Příští zlatá horečka, která vypukla na kanadské řece Klondike až takřka za čtyřicet let, byla už pro novou generaci zlatokopů.

Město pojmenoval (1861) generál William Larimer na Denver City, na počest guvernéra státu Kansas Jamese W. Denvera. V roce 1865 byl název zkrácen na Denver, ale ani tak nepatřil k významným městům, a dokonce se mu vyhnula i trať pacifické železnice spojující New York se San Franciskem. Proto obyvatelé museli z městských prostředků postavit železniční koleje k ní.

Úřední razítko Denveru mně připadá jako příklad kýče a nevkusu. Bylo navrženo místním umělcem Henry Readem v roce 1901. Orel bělohlavý, symbol Spojených států, znechucen podlétá, tiše rezignuje před umělcovou zvůlí a nechávaje napospas symbolický klíč od města. Státní kapitol s pozlacenou kopulí, symbol města, má navodit dojem bohatství. Ale poctivý umělec přece nemohl tohoto padesátimetrového trpaslíka zobrazit bez dvojnásobně vysokého komína Slévárny Omaha a Grand Co. (dnes již zbořen). Co by tomu řekli soudruzi slévači? A když komín, tak musí kouřit, to je znak prosperity. Ani Skalisté hory v pozadí, prozářené slunečními paprsky, nemohou zachránit dílo dokonané zkázy.

Historie Colorada má i své temné stránky, jakou byl masakr v Sand Creek. Rozvoji oblasti „překážela“ prérijní populace Čejenů a Arapahů. Došlo k dohodě vlády s náčelníky největších kmenů o jejich přesídlení. Ale militantní skupina Indiánů (Psí vojáci) dohodu bojkotovala, protože prý náčelníci byli zkorumpováni, podvedeni, nebo smlouvu špatně pochopili. Skupina napadala a olupovala bílé osadníky.

Plukovník John Chivington, kazatel metodistické církve, se s osmi sty vojáky vydal na trestnou výpravu. Cheyennové tábořili spolu s Arapahy v oblasti Sand Creek (asi 200 km jihovýchodně od Denveru). Bylo jich poměrně málo, protože je asi před pěti lety zdecimovala epidemie cholery. Psí vojáci, kteří byl zodpovědní za mnoho nájezdů na bílé, nebyli součástí tohoto tábora. Náčelník věřil slibům americké vlády o neútočení, poslal bojovníky (kromě starých a nemocných) na lov bizonů a v táboře zůstaly převážně jen ženy a děti. Dne 29. listopadu 1864 dal Chivingston povel k útoku, přestože Indiáni mávali americkou a bílou vlajkou. Někteří vojáci povel odmítli splnit, ale většina vojáků, ještě ne zcela nevystřízlivělých z předešlé oslavy očekávaného vítězství, zaútočila a použila i děla. Uváděný počet mrtvých a zraněných na obou stranách se různí. Většinou se uvádí asi 160 Indiánů a 30 vojáků. Co se dělo potom, se moc popisovat nedá, svědectví vojáků jsou strašná. Vítězové oběti nejen skalpovali, ale ořezávali si „suvenýry“ z jejich těl (prsty, uši, nosy, genitálie) a neušetřili ani děti, dokonce ani ty nenarozené. „Trofejemi“ si ozdobili klobouky a sedla. Vyšetřování incidentu se sice konalo, ale někteří svědci se záhadně nedožili a vyšetřovací komise doporučila nikoho nepotrestat.

Tato děsivá událost se stala ve stínu občanské války probíhající na východním pobřeží. Byla to nejkrvavější válka v dějinách USA, kdy zemřelo více než 630 tisíc vojáků. To je dohromady víc než ve všech ostatních válkách, které Spojené státy vedly (např. V 2. světové válce padlo 450 tisíc Američanů, v Koreji 33 tisíc, ve Vietnamu 50 tisíc). Přesto v této válce byl poprvé v dějinách odsouzen k trestu smrti a popraven válečný zločinec, velitel tábora Camp Sumter v Andersonvillu, Heinrich Wirz. Fotografie z toho tábora jsou podobné fotografiím z německých koncentračních táborů. Ale v Sand Creek vyšla spravedlnost naprázdno.

V roce 1906, tři roky po otevření Fordovy továrny na automobily v Detroitu, byla otevřena i automobilka Denveru. Založil ji soudce Colburn, na kterého se usmálo štěstí, když koupil důl, který začal dobře prosperovat. Automobily značky Colburn byly sice kopií dobových vozidel značky Renault, ale tento čtyřválcový kabriolet o výkonu 40 koní se čtyřrychlostní převodovkou vypadá skvěle. Je pravda, že tento krasavec byl poměrně drahý, stál přes čtyři tisíce dolarů. Jen pro informaci: denní mzda Fordova dělníka činila asi 3 dolary. Kdoví, kde by byl vývoj automobilů dnes, kdyby majitele firmy pana Colburna (sedí vpředu, vedle svého syna-řidiče) nenapadlo „vyměnit ojetou za novou“, jak doporučuje jeden reklamní slogan.

Po rozvodu to finančně neustál a byl nucen po třech letech existence svou automobilku zavřít. Ne nadarmo se říká se, že Spojené státy jsou rájem rozvedených manželek. Ženy zde jsou opravdu vysoce emancipované a někdy se to projeví i mírnými rozpaky, dáte-li některé přednost ve dveřích. Jeden místní kolega se mi svěřil, že ta evropská etiketa má něco do sebe. Otevřete-li ženě dveře a otočíte-li se k ní bokem, máte dobrý výhled do jejího výstřihu a jejím následováním můžete zase ohodnotit její zadní partie. Američané jsou dost praktičtí lidé, to se musí uznat.

Takto ovládl automobilový svět Henry Ford a jeho pásová velkovýroba s levnějšími auty doslova převálcovala trh. Jen tak pro porovnání, co tehdy vyráběla detroitská automobilka Ford (čtyřválec o výkonu 15 koní s třírychlostní převodovkou). I když není rozhodně tak hezký a vypadá spíše jako pouťová atrakce, jeho cena byla třetinová oproti předešlému modelu. Ford mohl dovolit v dalších letech vyrábět auta v ceně jen 400 dolarů, tedy asi za tři měsíční platy jeho dělníků (tehdy už jim tento zavilý kapitalista platil až 5 dolarů denně.

Po první světové válce se Američané začali obávat rozvíjejícího se vlivu marxismu a vyzvědačů pracujících pro cizí mocnosti. Velice posílil vliv Ku-Klux Klanu pod vedením Velkého draka denverského doktora Johna Galena Lockeho, který vyhlásil program „Stoprocentního amerikanismu“. Vystrašeným lidem přišel jeho program jako velmi zajímavý. Našli radost z činnosti Klanu, oblékání do kápí, hořících křížů u domů jejich oponentů. Pronásledovali černochy, katolíky a úspěšné Židy, jako byl Jesse Shwayder, syn polských přistěhovalců, který založil dnes světově známou firmu na výrobu cestovních zavazadel (Samsonite Corporation). Klan využil nezaměstnanosti k útokům na nové přistěhovalce z Řecka a Maďarska, kteří hledali práci v denverských podnicích, bránil lidem navštěvovat restaurace, které mají „cizí“ jména (Pagliacci, Wong.

|

Od roku 1924 byl vliv Klanu dostatečně velký, aby mohl ovlivnit volby guvernéra státu, senátorů, starosty a šéfa policie v Denveru. Konaly se velké průvody ulicemi Denveru, které demonstrovaly sílu Klanu. Vliv Klanu se podařilo zrušit až způsobem výsostně americkým. Bezzubá justice se (patrně nikde v demokratickém světě) neumí vypořádat se zločinci „v bílých límečcích“, a tak se musela uchýlit k triku. Locke byl obviněn z daňového úniku a urážky soudu. Není známo, čeho se urážky týkaly, jestli se v obhajobě zmiňoval „o pěti českých na stole“ nebo „o kapřících“. Jisto však je, že byl odsouzen a uvězněn. Po jeho odstoupení z funkce Velkého Draka se Klan rozpadá. Tento trik se použil i později na mafiány. Víte, kdo ovlivnil sílu a růst americká mafie? Byly to americké ženy, které shledaly, že jim jejich muži málo věnují, protože svorně holdují alkoholu. Proto se zorganizovaly a vymohly si vyhlášení prohibice. Tím nevědomky dopomohly mafii získat obrovské příjmy z prodeje nelegálního alkoholu. Stále platí rčení, že jak se něčeho chopí ženy, tak to vždy v jejich rukách sílí a roste, ať už je to organizace nebo jen orgán.

Údajně bylo architektovým záměrem připodobnit Capitol Bílému domu (horní obrázek). Ale mně více připadá jako menší bratr chrámu sv. Izáka (Isakijevskij sobor) v Petrohradě (spodní obrázek), jehož kupole sahá do výšky 100 m, ale na ní bylo spotřebováno 100 kg zlata. V interiéru budovy je použito velkého množství vzácného růžového mramoru (Colorado Rose Onyx) z místního lomu u Beulah. Mnoho z oken má vitráže, zobrazující lidi nebo události, spojené s historií Colorada. Sály jsou vyzdobeny portréty každého prezidenta Spojených států. Pozlacená kopule (1908) má připomínat zlatou horečku a bylo na ni spotřebováno 200 uncí (asi 5 kg) zlata.

Denver byl vybrán jako pořadatel zimních olympijských her v roce 1976, ale kvůli nátlaku veřejnosti se toho musel vzdát, jako doposud jediný v historii. Oficiální důvod byla ochrana přírody Skalistých hor, ale spíše tamní zastupitelstvo vystrašil až trojnásobný nárůst nákladů oproti původnímu rozpočtu. Patrně jim tam chyběl nějaký ten Pavel Bém, který by jim to briskně vysvětlil stylem, že černá barva je vlastně jen jedním z odstínů barvy bílé. Hry byly předány do Innsbrucku a zimní olympiáda ve Spojených státech byla až v roce 2002 v sousedním Utahu (Salt Lake Placid).

Tato nenápadná budova je denverská mincovna. Je jednou z pěti mincoven v USA, ostatní jsou na východním (Boston) a západním pobřeží (San Francisco). Prezident George Washington jmenoval Davida Rittenhouse z Philadelphie, ředitelem zdejší mincovny v roce 1792.
Muzejní část mincovny je přístupná veřejnosti. Dá se tam zjistit spousta podrobností o historii výroby mincí i současném provozu, vývoji motivů na mincích. V USA se můžete setkat s těmito mincemi.

Cent je asi 2,5 gramu lehká mince z mědi pokovené zinkem, odpovídá našemu bývalému dvacetníku. Niklák neboli pěticent slitina mědi s niklem (25%) má 5 gramů a připomíná velikostí i barvou naši korunu. Deseticent (Dime), nejmenší mince, vypadá skoro stejně jako cent, ale je z manganové slitiny mědi a niklu (8%).

Nejoblíbenější mincí je čtvrtdolar ze stejné slitiny, velikostně jako naše pětikoruna. Na zadní straně jsou motivy každého ze států USA a je prestiží sběratelů mincí dosáhnout celého kompletu. Údajně existuje i půldolar, který jsem však nikdy neviděl. Zcela výjimečně se můžete setkat s dolarovou mincí, má 8 gramů a je ze slitiny manganové mosazi, je o trochu větší než čtvrtdolar a je vzácně v oběhu. Jsou dva typy: prezidentský a národní, vypadají stejně, ale liší se motivy na rubech. Za deset let, co do USA jezdím, jsem ji měl v ruce jen jednou, když mi ji vydal automat v metru. Dolary jsou prakticky výhradně papírové peníze.
Nápis „E pluribus unum“ (v rozmanitosti je jednota) je vtěsnán na všechny americké mince. Toto má být jakési motto Spojených států. V souvislosti s tím si vzpomínám na diskuze, je-li dotaz na jeho význam vhodný do otázek pro státní maturity. Technicky zaměření lidé by právem mohli chtít zařadit například otázku: „Proč má impedance obvodu v rezonanci pouze reálnou složku?“ Je jistě chvályhodné, chceme-li mít z našich maturantů světoobčany. Jenže nejprve by se měli stát občany, ale mladá česká generace má kolosální neznalosti z českých dějin, a zejména těch novodobých ? Příznivci humanitního vzdělání mi snad odpustí toto rouhání.
Mincemi se tu moc neplatí, snad kromě různých automatů na parkování, led, kolu apod. Po jisté délce pobytu shledáte, že se vám v peněžence mince hromadí. Vyvstane známá nerudovská otázka: “Kam s nimi?“ Inspirovalo mě sledování jednoho bezdomovce při čekání před obchodním centrem. S nákupním vozíkem, v němž vozil celý svůj majetek, pečlivě objel parkoviště a přilehlé prostory, kde posbíral prázdné láhve. Za jejich naházení do venkovního automatu na výkup láhví byl odměněn záplavou drobných. Když se ozval charakteristický zvuk drceného skla po vhození první láhve, pochopil jsem, že tu láhve neobíhají, ale recyklují se. Ale shledal jsem, že zdejší bezdomovci se chovají stejně zarputile jako naši drobní prodejci, kteří mají problémy s drobnými donesenými s tržbou do banky.

Budova mincovny


Můj bezdomovec však prozkoumal do dlaně nasypaný obsah mé peněženky, rychlým pohybem vybral čtvrtdolary, ostatní mince ostentativně zahodil na zem a neopomenul mě zpražit pohledem za urážku tak malým obolusem. Nadávce, kterou utrousil místo poděkování, jsem naštěstí nerozuměl. Proto nakonec jedna dobrá rada: „Vyhazujte si své drobné sami!“.
Drobných se lze také vyvarovat, platíte-li kartou. V placení malých částek není žádný problém, ale při vyšší ceně nákupů akceptují jen embosované karty (s reliéfem, nikoliv ty hladké). Někdy se vyžaduje i předložení dokladu totožnosti. Při výdeji léků na recept pro cizince, si ho ještě raději zkopírují. Během nakupování v místních supermarketech mě překvapila, kromě absence alkoholu a mnohde i piva v prodejních regálech, nezvyklá ochota personálu. Pokladní bere na pás vyskládané zboží, ale nepřekládá ho po namarkování opět na pás, ale vkládá jej přímo do nákupních plastových sáčků. Pokud je v nákupu nějaký prostředek ve velkoobjemovém balení, pokladní nelení a osobně ho zanese nakupující dámě do vozíku za pokladnu.
Jednou se mě pokladní při placení dotázal, jsem-li držitelem „slevové“ karty jejich obchodu. Po záporné odpovědi, kterou jsem odůvodnil tím, že jsem jen „tam dočasně se vyskytující cizinec“, se mě on i lidé z fronty za mnou jali přesvědčovat, jak je to výhodné. Ustoupil jsem přesile, i když jsem měl obavu z papírování a nutnosti sdělování osobních údajů, s nimiž se u nás zcela nestydatě kupčí. Následně vám potom volají různí lidé s nabídkami produktů a služeb, kteří všichni svorně tvrdí, že vaše číslo vytočili jen náhodou. V tomto případě to bylo jiné, pokladní odběhl a asi za deset vteřin se vrátil s kartou, kterou mi bez formalit předal. Výše slevy mě také překvapila – 5 %! Jinak alkohol zde samozřejmě prodávají, ale jen ojedinělé, specializované prodejny nebo prostorově oddělené obchody u supermarketů se samostatným vchodem.
Úroveň služeb je tady vyšší, kupříkladu i v restauraci. Samozřejmě mám na mysli lepší restauraci, kde vás uvedou ke stolu nebo jej sestaví dle potřeby i „do kulata“. Po zasednutí ke stolu jsem se divil, proč mi vzali plátěný bílý ubrousek chránící kalhoty před omáčkou. Pochopil jsem to za chvíli, když mi přinesli černý. Platí zásada, světlé kalhoty hosta – bílý ubrousek a tmavé – černý. Je-li předkrm podáván na společném talíři, je počet komponent přesně roven počtu hostů u stolu. Jeden stůl obsluhuje vždy jen jeden číšník. Ten má perfektní přehled o všech u stolu. V praxi to znamená, že kotlet na talíři se nepromenuje po restauraci, hledajíce ztraceného jedlíka, ale vždy a bez trapného vyptávání najde svého adresáta. Samozřejmě že kolemjdoucí „cizí“ číšníci se u stolu občas zastaví s dotazem, mohou-li dolít z láhve na stole naši prázdnou skleničku, ale to je vše. Hosté jsou jen minimálně rušeni v zábavě a dotaz na spokojenost se službami je na závěru pravidelně pokládán. Normální jídlo z jídelního lístku přijde asi na padesát dolarů. Celková cena i s předkrmy a pitím je asi dvojnásobná. Spropitné se dává kolem 10%. Samozřejmě v čínském fast foodu se dá dobře najíst i za desetinu této sumy.

Za tu dobu, co do USA jezdím, mi nemohla ujít změna v zabezpečení budov před hrozbou terorismu. Nebývá zde zvykem, aby firma měla vlastní budovu. Tu mají jen ty největší a ostatní žijí v nájmu, kdy mají pronajato několik pater v budově, sloužící i jiným společnostem. Dříve nebylo problémem vstoupit kamkoliv a jedinou zábranou vstupu nežádoucích osob byla cedule na vchodových dveřích o zákazu podomního prodeje, který byl striktně respektován, jako všechny zákazy tady. Několik budov bylo propojeno chodbami se společnými zařízeními (restaurace, bufety, obchody…). Restaurace stačila většinou v době polední přestávky obsloužit všechny hladové v okolí, protože v USA není moc zvykem chodit na oběd. V poledne se pracující většinou spokojí se sendvičem, zakoupeným cestou do práce nebo připraveným v kuchyňce, která je neodmyslitelnou součástí v každé společnosti. Kuchyňka slouží i pro pořádání oslav. Většinou se všichni „oslavenci“ z daného měsíce složí a nakoupí pochutiny a sladkosti. Pak se odbude asi dvacetiminutová bezalkoholická oslava a je pro tento měsíc hotovo.

Dnes je situace jiná. Hlavním vchodem, nemajícím recepci, se dovnitř nedostane nikdo bez magnetické karty. Vjezd do podzemních garáží je sice možný, když se příjemně zašklebíte do kamery, a otevřou vám závoru, ale nikam dál se z nich nedostanete. Bez karty výtah nepřivoláte, garážní ostraha vám jen ukáže na telefonní seznam na zdi, musíte použít svůj mobil (telefonní přístroj tam nebývá) a počkat, až si vás vyzvednou. Ani výtah vás bez karty neposlechne a dostat se s ním (bez karty) můžete pouze zpět do garáži, pokud vás nahoře do něj někdo naloží. Rovněž průchody mezi odděleními jedné firmy na stejném patře mohou být vybaveny magnetickými zámky, pokud dispoziční řešení budovy neodpovídá současným bezpečnostním trendům. Dostanete se tak do situace, kdy si z jednání bez cizí pomoci nemůžete individuálně odskočit na záchod a pak se stejnou cestou vrátit. Proto se ono místo navštěvuje organizovaně o přestávkách s domorodcem, vybaveným kartou.

Volně přístupná je jedině kuchyňka, která se obvykle nachází ve vnitřním perimetru ostrahy. Kuchyňka bývá chloubou každé firmy, protože tam chodí opravdu všichni. Bývá perfektně vybavená všemi elektrickými spotřebiči a také automatem na kolu a studené nápoje, které lze koupit nápoje v atypickém menším balení. Na začátku jednání je účastníkům ukázána kuchyňka, kde se mohou v případě potřeby občerstvit.

I zachtělo se mi trochu čaje a vyrazil jsem tam. Na zpáteční cestě, nesa si šálek lahodného moku, se ke mně připojil jakýsi nesympatický člověk. Moje interní databáze jmen neznámému ihned mnemotechnicky přiřadila jméno „Kuní ksicht“. Byl oděn v obleku a kravatě, což je zde výsadou vyšších postů. Obleky u středního managementu tady nejsou zvykem, ani na jednáních. Další konverzace se sice odbývala ve zdvořilém duchu, i když z tónu bylo poznat, co jsme si oba mysleli (pokusím se to uvést kurzívou v závorkách). Jeho písklavý hlas nelibě rozechvěl snad až moji Eustachovu trubici: „Jak jde život? “ (Co se mě tu flákáš, šmejde?). Já: „ V pohodě, děkuji“ (Odpal, somráku). Pokračoval jsem v chůzi, ale Kuní ksicht se nemínil vzdát a lstivě vyzvídal: „ Máš tu nějakou práci, že?“ (Tak už to vyklop nebo se naštvu). Já: „Jsem tu na jednání s firmou xy, pane“ (Táhni už do háje, ksichte). On „To je skvělé, rád tě doprovodím, stejně jsem se tam chystal“ (Ták, ty lumpe, už mně neutečeš). V jednací místnosti se zjistilo, že můj nechtěný satelit, není jen Kuním ksichtem, ale zastává pozici viceprezidenta navštívené společnosti. Se všemi se představil, popřál nám mnoho úspěchů v jednání a odtáhl zpět do své nory. To že se pohybuje ve firmě někdo cizí, vědí všichni pracovníci. Interní televizní okruh, který má obrazovky na všech chodbách, občas přeruší své vysílání obrázků o úspěších firmy. Text na obrazovce jmenovitě zdraví všechny cizí návštěvníky, jejichž jména jsou zadána z knihy hostů, kterou nutno při příchodu vyplnit.

Městskou hromadnou dopravu zajišťují tramvaje, ale ty jsou jen v centru. Vzhledem k rozlehlosti amerických měst je lepší půjčit si auto. Pokud si budete zařizovat pronájem auta je výhodné, vybrat si potřebný typ a rezervovat si jej předem z domu. Může se stát, že autopůjčovny, zejména na letištích velkých měst jako New York, nemusí mít nic levného a bude nutno sáhnout hlouběji do kapsy. Ceny, které jsou na internetových stánkách uváděny, berte jako informativní. Jsou sice platné, ale holé. Je potřeba si uvědomit, že uzavření plné pojistky je velice rozumným krokem.

Obdobou našeho povinného ručení je SLP (Supplemental Liability Protection), které je obvykle zahrnuto v ceně půjčovného, ale má limit jen 10 000 USD. Proto je vhodné i připojištění SLI (Supplemental Liability Insurance), které vám rozšíří pojištění až do výše 1 milionu USD. Pojištění CDW (Collision Damage Waiver) je pro odpovědnost za škody, které způsobíte na vypůjčeném autě nebo pokud ho ukradnou. Pojištění osob (PAI) není tak důležité, máte-li uzavřeno cestovní zdravotní pojištění a pojištění zavazadel (PEC) není nezbytné, protože jsme od nás vychovaní v autě nic cenného nenechávat.

Přibližná kalkulace nákladů je asi taková. Denní půjčovné menšího auta je 70 USD, činí pojištění 40 USD a pronájem GPS navigace je za 10 USD. Navigaci oceníte, zejména při jízdě v hustém městském provozu, protože ve víceproudých komunikacích je nutno včas se zařadit do potřebného pruhu. Tedy denní náklady jsou 120 USD a k tomu je nutno ještě připočítat jednorázové paušály. Pokud chcete hodně jezdit (nad cca 80 km denně), výhodnější zaplatit neomezené míle (20 USD), pokud se chcete střídat v řízení, nutno zaplatit druhého řidiče (100 USD), policie zákeřně kontroluje jméno půjčovatele na smlouvě z půjčovny.

Do autopůjčovny se lze dopravit autobusem (tzv. shuttle bus) obvykle zdarma. Auto v půjčovně lze dostat při předložení pasu, řidičského průkazu a platební karty. Mezinárodní řidičský průkaz nemám, ale nikdy a nikde ho po mě nechtěli. Proto nevím, jestli je bezpodmínečně nutný, jak se u nás doporučuje pro cestování do zahraničí. Od půjčeného auta je nutno s sebou vozit smlouvu, ale místní „technický průkaz“ bývá nalepen na předním skle.

Při přebírání auta sezdáte, že má jednu vadu a to, že chybí spojkový pedál. Automatická převodovka je zde zvykem. Nu což, páka se nastaví z parkovací pozice P do pozice neutrál N, spustí se zapalování a přesunutím páky do pozice D auto se pěkně rozjede dopředu (nebo dozadu R), jak snadné. Většina aut vykazuje neustále snahu sama někam jet, aniž by byl sešlápnut plynový pedál, tomu lze čelit jen trvalým stiskem brzdového pedálu. Tuto vlastnost však oceníte při rozjíždění do kopce, které našim řidičům, nenavyklým používat parkovací brzdu, činí jisté potíže. Tady auta sice mají parkovací brzdu taky, ale najít ji není tak snadné, protože vlevo dole hledáte až naposled.

Bujaře vyrazíte z půjčovny a na první křižovatce zjistíte, že to má i další „mouchy“. Když normálně sešlápnete brzdu, vášnivě pocelujete volant nebo když se zapomenete připoutat pásy i čelní sklo, protože takové auto stojí doslova na fleku. Chvíli to trvá něž se člověk přeorientuje a zvykne si brzdu jen lechtat a marně nehledat levou nohou spojkový pedál a pravou rukou řadící páku. Jisto však je, že automatická převodovka vás dokonale vyléčí ze sportovního stylu jízdy.

Co se alkoholu za volantem týká, vládne ve všech státech bez výjimky tvrdá prohibice. Tady je limit 0,08 promile a přistižení znamená pro hříšníka okamžité zadržení řidičské licence. Postižený se může o ní ucházet v některých státech nejdříve za tři měsíce, jinde až za devět. Ucházet znamená, doložit pádnými důvody, jak je dotyčný odnětím postižen. Převážně se prý uvádějí pracovní a společenské důvody, puchýře na nohou se prý neuznávají. Také v některých státech je dokonce postihováno mít alkohol v otevřených baleních v prostoru vozidla i když se jedná o popíjení spolujezdce.

Řidiči jsou zde „vyježdění“ a k sobě tolerantní, navíc jsou mnohem disciplinovanější. Zatímco, když jedete u nás pět minut za nějakým autem, jednou až dvakrát vidíte, jak sice drobně, ale přece poruší předpisy (ať už si o nich myslíme cokoliv). Tady to není zvykem. Tedy zatímco u nás převážná část řidičů předpisy porušuje, v USA převážná část řidičů předpisy neporušuje.

Na druhé straně, značky omezení rychlosti jsou v USA jen v místech, kde to má oprávněný důvod. U nás se s nimi nešetří, často jsou v místech, kde omezení už dávno pominulo, ale prostě se na ně zapomnělo. Obvykle je maximální povolená rychlost 104 km/h (65 mph), ale na některých dálnicích (freeway) je možné jet rychlostí 110 km/h (70 mph). Maximální povolená rychlost se zde dodržuje a řidiči dovedou trpělivě jet celé míle za pomaleji jedoucím vozidlem, než by při předjetí překročili rychlost. Stačí však jen jediný „špatný“ příklad a všichni se do předjíždění okamžitě pustí. Pokuty za malé překročení rychlosti jsou asi do dvou set dolarů, ale potíž může být v tom, že měření provádí řidičem nezpozorovatelný vrtulník.

Místa s omezeným parkování jsou označována barvami obrubníků. U červeného obrubníku se parkovat nesmí, žlutý je určen jako zóna pro nakládání, u zeleného obrubníku se smí zastavit (5min.) a modré je vyhrazeno invalidům.

Nejdůležitější značky „stopka, stůj – dej přednost a jednosměrka“ jsou červené a velmi podobné našim. Ostatní jsou sice jiné, ale významově snadno pochopitelné a navíc jimi není zbytečné plýtváno. Výstražné značky v USA jsou obvykle znaky či obrázky na žlutém pozadí. Místní mi radili zejména dát si pozor na školní autobusy, i drobné zranění náhle vyběhnuvšího dítěte u takového autobusu, má pro řidiče fatální následky. Příkazové značky jsou černé znaky a texty na bílém čtverci či obdélníku. Směrové značky jsou zelené.

Evropana trochu překvapí semafory, které jsou umístěny až za křižovatkou. Přesto se v křižovatkách netvoří shluky doleva odbočujících vozidel, bránících v jízdě blikne li zelená v opačném směru. Blikající žlutá znamená „projíždějte s opatrností“. Blikající červená znamená úplné zastavení. Řidiči z obou kolmých směrů projedou (podle vzájemné gestikulace) převážně v pořadí, v němž do křižovatky přijeli. Výjimkou oproti našim předpisům je možnost odbočení vpravo, když mi svítí červená. Musí se zastavit v zatáčce a pokračovat, jestliže nejede žádné vozidlo zleva, či nepřecházejí chodci. Zvyšuje to plynulost dopravy a je to možné všude, kde není cedule s textem to zakazujícím.

Čáry rozdělující provoz v protisměru jsou žluté, čáry oddělující pruhy ve stejném směru jsou bílé. Přejíždění plné čáry se tu hodnotí jako těžký přestupek. Na některých dálnicích, a to zejména ve velkých městech (New York, Las Vegas) se můžete setkat s jízdním pruhem, který je označen symbolem kosočtverce. V těchto pruzích je méně aut, ale mohou je využívat pouze vozy s více než jedním pasažérem. Páteřní dálnice označeny modro-bílou značkou písmenem I (jako Interstate) a (podle důležitosti) dvou či tříciferným číslem. Mezistátní dálnice jsou číslovány sudými číslicemi v případě, že vedou z východu na západ či lichými číslicemi, vedou-li li ze severu na jih Ameriky. Silnice jsou velmi dobře označené a zabloudit se dá jen výjimečně. Prý tu někde jsou i placené dálnice, ale já jsem na ně nikde nenarazil.

Parkování v malých městech a na předměstích je obvykle bezplatné. Při parkování lze použít vyhrazená parkoviště. Do parkovacích automatů, které se ručně natahují na požadovaný čás se vhazují mince, papírové peníze neberou. Tato parkoviště jsou často kontrolována a podvádění se nevyplácí. Ve větších městech se dá zaparkovat v podzemních garážích, kam se auto přistaví s klíčkem v zapalování, dostanete potvrzení nebo žeton a oni vám s ním odjedou a zaparkují. Cena za den je 20 dolarů.

U čerpacích stanic je zvykem placení předem a americký gallon jsou necelé 4 litry. Samoobslužné stojany na benzín, kterému se tu „nepochopitelně“ říká „GAS“, jsou vybaveny čtečkou platebních karet. Je to jednoduché, vloži se karta, zadá PIN a zvolí množství a druh (např. 85 – Unleaded je vhodný pro většinu aut ). Někde je ještě nutno zatáhnout za ruční páku na stojanu. Světelná signalizace oznámí odblokování stojanu a lze čerpat. Po vyjmutí karty vyjede ze stojanu tištěná účtenka.

Ovšem některé mezinárodní karty, i ty, které byly vydány českou pobočkou nejmenované americké banky, zde někde nefungují, ani když se jim domlouvá. V tom případě nezbude než poodejít od stojanu k pultu obsluhy, odkud to již funguje. Dále může být trochu problém, chcete li „plnou“. Ale i to lze vyřešit. Obsluha vám „odebere“ z karty dohodnutou sumu, třeba 50 dolarů, vy si načerpáte a obsluha vám zbytek dolarů na kartu „vrátí“ a vydá účtenku i se dvěma lístky o bankovní transakci. Všimněte se, prosím, záměrně uvedenou výši částky 50 dolarů a pomněte – benzín je tu za polovic !

Tato cedule místní realitní makléřky mi připomněla známé jméno „naší“ železné lady Madeleine Albrightové. Marie Jana Körbelová (*1937) pochází z pražské židovské rodiny, která konvertovala ke katolicismu. V roce 1939 se jejímu otci, diplomatu Josefu Körbelovi podařilo i s celou rodinou emigrovat do Londýna, kde dělal poradce prezidentu Benešovi. Jako asi čtyřletá zažívala s rodiči ve sklepním bytě německé bombardování, ale asi na to brzy zapomněla. Ve škole měla dobré známky, jen ze zeměpisu téměř propadala. Po válce se Körbelovi vrátili do vlasti. Potomci německého průmyslníka Karla Nebricha obviňovali Körbela, že si údajně přivlastnil umělecké předměty z jejich pražské rezidence, kterou po válce obýval a kam se už nemohli, kvůli Benešovým dekretům, vrátit. Po válce bydleli v Bělehradě, kde byl otec v diplomatických službách. Do Colorada emigrovali po komunistickém převratu, kde Körbel pracoval jako profesor politických věd na denverské univerzitě. Marie Jana studovala ve švýcarském lyceu, kde se naučila dobře francouzsky a kromě toho uměla i rusky a polsky. Ve čtyřiadvaceti letech se provdala za novináře Josepha Albrighta z listu The Denver Post. Měli tři dcery (ještě jedna dcerka jí zemřela krátce po porodu), ale manželství se asi po dvaceti letech rozpadlo.

V průběhu přípravy této „malé (147cm) velké“ dámy na doktorát, byl konzultantem Albrightové polský antikomunista Zbigniew Brzezinski. Když mířil do administrativy Bílého domu, jako poradce prezidenta Cartera pro věci národní bezpečnosti, vzal ji s sebou. Pomáhala při Clintonově volební kampani a stala se velvyslankyní USA v Radě bezpečnosti, zřejmě se tam doučila i ten nešťastný zeměpis. Proto už v druhém Clintonově prezidentském období mohla dostat post ministryně zahraničních věcí. Srbové ji dodnes vyčítají, že ač v Bělehradu žila, vehementně se zasazovala o jeho bombardování v době balkánské krize. Jistě vám vrtá v hlavě otázka, proč pomohl Brzezinski ke kariéře právě této průměrné a ne příliš půvabné Češce? Možná, že odpověď naleznete, když se dozvíte jméno jeho manželky, je to praneteř Edvarda Beneše sochařka Emílie Anna Benešová !. Brzezinski dostal po ukončení funkce „svou trafiku“ , tedy místo učitele politologie na univerzitě v Baltimore. Nyní je však zahraničně politickým poradcem amerického prezidenta Baracka Obamy. Jeho názory jsou vždy až nepříjemně upřímné, ale Američané takové slyšet nechtějí a tvrdí, že Brzezinski mohl za Carterův politický pád. Bude mít Obama více štěstí?
Systém prezidentských voleb je zde dost komplikovaný a co do složitosti si nezadá s českým daňovým systémem. Volební systém je nepřímý a prezident je volen sborem volitelů. Prezidentem (či viceprezidentem) může být jen občan nad 35 let, narozený ve Spojených státech a minimálně 14 let tam žijící. Funkční období prezidenta je čtyřleté a může být a tentýž člověk může být zvolen jen dvakrát. Jen tak pro informaci, Roosevelt byl zvolen čtyřikrát, protože prý byla válka.
Volební maratón startují primární volby, které mají je vybrat volitele na celonárodní stranické sjezdy (konventy). Volitelé, delegovaní příslušnou politickou stranou, jsou často voličům zcela neznámí. Voliči se též vyjadřují pro některého z prezidentských kandidátů. Volby mají různou podobu v obou hlavních politických stranách a v různých státech. Buď se hlasuje pomocí přístroje, do kterého vhodí označený lístek a ten ho digitálně zpracuje, anebo se využívá počítačů s dotykovými obrazovkami. Někde se prý hlasuje i korespondenčně. Vzpomínám si na takovou pikantérii při předminulých volbách. Od svých kolegů jsem dostal animaci průběhu volby. Na obrazovce svítila dvě jména Bush a Kerry. Jakmile se však kurzor, ovládaný fiktivním voličem začal pohybovat směrem ke jménu Kerry, začalo toto jméno unikat a kurzor se jal ho pronásledovat. Když ho, po určité chvíli konečně dostal a klikl na něj, prosvítilo se na okamžik jméno Bush, namísto jména Kerry, pak se na obrazovce se objevilo poděkování Bushe za obdržený hlas. Autor patrně narážel na skutečnost, že všichni tři výrobci hlasovacích strojů, přispívaly na Bushovu kampaň.

Tážete-li se co dělají řidiči aut v této jednosměrce, odpověď je nasnadě. Hází z okének aut dopisy do schránek. Pošta je budova napravo, ale kdo by tam chodil.
Množství volitelů odpovídá počtu členů Sněmovny reprezentantů a senátorů, které každý stát deleguje do Kongresu. Tedy je-li 538 volitelů = 435 volitelů (jako je členů Sněmovny reprezentantů) + 100 volitelů (jako je členů Senátu, tj. dva senátoři za každý stát.). Tři volitelé jsou nominováni za okrsek hlavního města Washigton, D. C. (D. C. = District of Columbia). Bohudík, že naše pragocentristy nenapadlo Praze zřídit taky samostatný kraj.
Tady si dovolím upozornit, že jeden člen Sněmovny reprezentantů, zastupuje volební okrsek, čítající více než půl miliónu obyvatel. Kdybychom chtěli aplikovat takový model u nás, tak by nám stačilo asi dvacet poslanců! Pokud jdeme v úvahách dále, přijde-li nás jeden poslanec na 2,5 miliónu (včetně všech náhrad a požitků), byla by roční úspora asi necelá půlmiliarda. Není to málo peněz, ale co lze pořídit za tuto sumu? Nic moc, sotva půldruhého kilometru české superdrahé dálnice! Tak si asi ty naše poslance ponecháme, kde jinde než v poslanecké sněmovně najdeme pohromadě takovou galerii jedinců, postižených unikátní psychologickou chorobou, charakterizovanou přehnaným obdivem sám k sobě, arogantním vystupováním a nedostatkem pochopení pro druhé, kteří jsou pojímáni jen jako nástroj pro dosažení vlastních cílů. Myslím, že tato choroba má i jméno – narcismus. O senátu, slepém střevu našeho parlamentního systému, se moc zmiňovat nebudu. Ale aspoň se tito odložení političtí matadoři nechovají vulgárně, když už se občas někomu podaří některého z našich blanických rytířů vzbudit.
Po primárkách následují hlavní volby, kde se uplatňuje princip „vítěz bere vše“. V praxi to znamená, že volitelé každého státu budou hlasovat jednotně pro vítěze voleb v daném státě.
Například v roce 2004, měl v Kalifornii prezidentský kandidát Kerry 30 volitelů a Bush jen 20, ale všech pětapadesát kalifornských volitelů „by mělo“ volit Kerryho. Volitelé v řadě států (21 států) však nejsou zákonně vázáni volit podle výsledků všelidového hlasování (obdoba našich „stranických přeběhlíků“) a mohou volit jinak. Nicméně v převážné většině případů vůli voličů respektují. Ale jedním z důsledků tohoto systému je fakt, že vyhrát může i kandidát s menším počtem hlasů voličů. Spojené státy poznaly už čtyři prezidenty, jejichž protikandidát získal více hlasů voličů. Roku 2000, Gore porazil George Bushe o půl miliónu hlasů voličů, ale prohrál na hlasy volitelů.

První známky (1847) nalevo Benjamin Franklin, napravo George Washington

Výsledky voleb sborů volitelů zašlou do Kongresu, kde se provede sčítání. Osoba s nejvyšším počtem hlasů se stane prezidentem (obdrží-li počet hlasů odpovídající více než polovině počtu volitelů). Obdobně se pak osoba s druhým nejvyšším počtem hlasů stane viceprezidentem, který převezme prezidentské pravomoci v případě jeho úmrtí. Pravomoci mu prezident také musí předat, není-li dočasně způsobilý vykonávat funkci.
V roce 1997 prezident Bill Clinton odmítl celkovou anestezii, při operačním výkonu přišití utrženého čtyřhlavého stehenního svalu proto, aby nemusel přenést své pravomoci na viceprezidenta. Prezident je po dobu výkonu funkce chráněn imunitou, jedinou možností jeho odvolání je impeachment. Nejdříve se provede vyšetřování provinění sněmovnou, jejíž nadpoloviční většina musí hlasovat, že k provinění došlo. Prezidenta pak může odvolat dvoutřetinovou většinou senát. Může se jednat se o zločiny zneužití pravomoci (Nixon) nebo křivé přísahy (Clinton).
Zajímavé na posledním případu je to, že zločinem nebyl skutek, ale lež. Dořešení vlastního skutku se ponechává na první dámě. Zajímavý je i post první dámy, který byl zavedený i u nás (některé naše, na rozdíl od amerických, umí i pískat). Pokud je prezident svobodný, což už se také asi před sto padesáti lety stalo, ujme se role nějaká rodinná příslušnice, tehdy to byla prezidentova neteř.
Co se týká mimomanželských vztahů politiků, jsme více liberální, berouce si příklad ze světa zvířat. Biologická podstata každého živého organismu je určena jeho geny. Darwinova teorie uvádí, že se živočichové vyvinuli z nižších forem života a že tudíž máme li stejné předky, musíme mít i něco společné. Nechceme li nás stále srovnávat s opicemi, lze vzít za příklad potkany (latinský Rattus). Tito mají ve své genetické výbavě asi 26 000 genů, tedy asi jako lidé. Z toho asi 10 000 genů mají člověk a potkan společné. Tedy v procentech, člověk a potkan sdílejí 39 % své genetické informace! Ovšem rozdíly jsou v genech pro funkci nervového a imunitního systému. Dle Brehma si tito hlodavci libují, kromě své promiskuity, ve stálých rozepřích a neustálém hašteření. Taky se vám vybavil nositel podobného jména, který dostal bohužel (jen jeden) památný pohlavek na veřejnosti. Avšak „není tak pokrytecký, aby své mimomanželské vztahy tajil?“ Mít „rodinný úl“ s manželkou vlastnící nemocnici a o kousek dál jiný úl s družkou, etablovanou ve významné farmaceutické firmě, nemusí být špatný start pro podnikání do politického důchodu. Ale co když se pak rozhodnou obě včelí královny zbavit se neužitečných trubců?

Na obrázku je futuristická budova muzea umění (Denver Art Museum), dále je tu přírodovědecké muzeum (Museum of Nature and Science) nebo muzeum o historii státu Colorado (The Colorado History Museum), i Buffalo Bill Museum. V Denveru se nachází botanická zahrada, zoologická zahrada s více než čtyřmi tisíci zvířat. Bohužel, všechno se stihnout nedá!

Z cest pana ing. Zdeňka Smejkala