Čína

Cesta po Číně Dominika Šmuhaře

Den první

Kolem poledne jsme vyrazili z Brna autobusem na vídeňské letiště. Cesta nám trvala asi tak dvě hodiny.

Odbavení a všechny letištní kontroly proběhly bez problémů a front, nedalo by se říct, že by do Číny cestovalo nějak extra moc lidí. Nějakou dobu jsme strávili v odletové hale a pak se konečně dostavili ke gatu a nastoupili do letadla. Letěli jsme přes noc, let trval přibližně devět a půl hodiny, byl poklidný bez turbulencí nebo dalších nepříjemností. Na pekingské letiště jsme dorazili kolem osmé hodiny ranní, místního času. V příletové hale jsme vyzvedli naše zavazadla a vyrazili hledat autobus s čínskou průvodkyní.

Autobusem jsme se rovnou jeli podívat do jedné městské části nepříliš vzdálené od centra Pekingu. Na naše evropské standarty byla všude vidět špína a chudoba, o moc líp na tom nebyl ani klasický pekingský dům zachovaný ze staré zástavby, sloužící jako atrakce pro turisty. Bydlela v něm čtyřčlenná rodina a přes to byl dům v poměrně špatném a dezolátním stavu. Čtvrť jsme si projeli na „rikšách“, vozíky taženými lidmi na kolech. V poledne jsme obědvali v klasické čínské restauraci, kde nám na stůl naservírovali různé talíře s masem, zeleninou, rýží a dalšími pokrmy. Po obědě jsme vyrazili na náš hotel, ubytovali se a odpočinuli si po náročné cestě. K večeru jsme už jen prozkoumali okolí hotelu a pak šli už brzo spát.

Omlouvám se, ale fotky zatím nebudou, internet je zde velice pomalý.

Den druhý

Vstávali jsme už relativně brzo ráno i přes to, že jsme minulý den v podstatě vůbec nespali. Vyhrabat se z postele dalo docela zabrat, ale nakonec se povedlo a mohli jsme vyrazit na snídani. K snídani jsme se snažili držet místní kuchyně, a ta se skládala výhradně z rýže a různého ovoce.

Po snídani jsme se vydali na cestu, naší první zastávkou byl jeden z velkých parků uprostřed města. Byl opravdu rozlehlý, po velké části se rozkládal vybudovaný rybník, který zabíral většinu jeho plochy. Uprostřed byl ostrov s věží, na který se dalo dostat pomocí mostu nebo lodí. Po celém parku rostly různé druhy rozkvetlých stromů a květin. V parku byli vidět i místní, kteří si sem jen chodívali po ránu zacvičit.

Druhým cílem dnešního dne bylo „Náměstí nebeského klidu“. Je to obrovské vydlážděné náměstí, kolem kterého je plno významných budov, například něco jako čínský „parlament“, dál je zde mauzoleum jednoho z bývalých vůdců. Do mauzolea je možné se podívat, ale je to čekání na pěkné dvě hodiny. I náměstí přes svoji velikost bylo pořádně přeplněné. Hlavní důvod je, že je to vyhledávané místo turisty, ale také sem jezdí plno obyvatel Číny, kteří žijí v jiných částech země. My jsme si celé náměstí obešli dokola a důkladně nafotili, protože je poměrně složité si velikost náměstí představit, aniž by to člověk viděl.

Nepříliš daleko odsud byla nákupní třída tvořená převážně západním zbožím. Byly to několikapatrové domy, překvapivě, na rozdíl od toho, co jsme viděli dříve, byly i v dobrém a čistém stavu. Jediné, co mě poměrně překvapilo, bylo, že všechny ty obchody zely prázdnotou, vidět zde někoho nakupovat bylo celkem ojedinělé. Je pravda, že zde byly opravdu některé velice drahé obchody a životní úroveň Číny není až tak vysoká. Na závěr jsme ještě zastavili v dílně na zpracování perel, kde nám ukázali jeho průběh a pak se nám samozřejmě snažili vnutit jejich výrobky.

Den třetí

Dnešní den v Pekingu byl zatím nejteplejší, co jsme zažili, bylo okolo 26 stupňů a vzduch byl nedýchatelný. Všude bylo plno smogu a obloha byla šedá, fotky pak nevypadají zrovna nejlépe.

Naším prvním cílem byl „Chrám nebes“. Je to komplex několika chrámů a velkého parku. Je zajímavé, že v tomto areálu se žádný chrám takového jména nenachází.

Jako první jsme se rozhodli navštívit největší chrám, který slouží k tomu, že by měl přinášet dobrou úrodu. Je vysoký asi 30 metrů a kompletně postaven ze dřeva, tím je považován za jednu z nejvyšších celodřevěných staveb. Dále je zde velice podobný chrám, akorát v menším měřítku. A poslední chrám je velice malý, že nevypadá skoro jako chrám. Ale je zajímavý tím, že ještě za vlády císařů zde císař poklekal před Bohem.

Obědvali jsme v další klasické čínské restauraci, jídlo bylo opět hlavně složené ze zeleniny a masa, většinu jsme znali, takže to nebylo žádné velké překvapení.

Po obědě jsme se vydali do „Zakázaného města“, císařského komplexu, do kterého za jejich vlády nikdo nesměl, pokud nedostal jejich svolení. Pokud se nepletu, je to jeden z největších chrámových komplexů na světě a patří do seznamu památek UNESCO, i když jeho stav tomu příliš neodpovídá. Je zde plno významných budov, jako trůní sál císaře nebo třeba knihovna a většinou jsou také postaveny ze dřeva. Kolem chrámů se rozpínají obrovské vydlážděné prázdné plochy, nejsou zde žádné stromy nebo jiné vysazené rostliny, jediné jsou v palácové zahradě. Když jsme procházeli Zakázaným městem, zdálo se nám, že je zde hodně turistů, a to hlavně asijských. Cestou jsme ochutnali nějaké místní ovoce na špejli obalené karamelem, mělo to takovou příjemnou sladkokyselou chuť. Viděli jsme to už i několikrát dříve, tak jsme to teď už museli vyzkoušet. Poslední zastávku jsme si udělali v palácové zahradě, kde se nacházela i brána, kterou jsme chtěli město opustit. Zahrada byla opravdu krásná, plná rozkvetlých stromů, asi nejhezčí místo celého areálu. Bohužel se stala věc, která straší každého fotografa, a to vybitá baterie u fotoaparátu a už ani žádná náhradní v zásobě. Takže odsud mám jen pár nějakých fotek, škoda… Po chvíli se nám pak podařilo najít bránu a opustili jsme „Zakázané město“.

Den čtvrtý

Ráno jsme vstali někdy kolem sedmé hodiny, po snídani jsme vyrazili z hotelu na další cestování. Náš první dnešní cíl byl „Letní palác“. Je velice rozlehlý, skládá se z mnoha pavilonů, které jsou postaveny okolo uměle vybudovaného jezera. Většina místních budov je inspirována „Zakázaným městem“ nebo architekturou z jižní Číny. Je zajímavé, že tohle bylo první místo v Číně s elektrickým osvětlením.

Do areálu jsme dorazili poměrně brzo a i tak už byl plný turistů. Řekl bych, že dokonce i víc než v „Zakázaném městě“, ale možná to bylo tím, že zde nebyly takové obrovské rozlehlé nevyužité plochy. První místo, ke kterému jsme se vydali, byl trůní sál. Vypadal hodně podobně jako v Zakázaném městě, jen menší. Jak jsem psal, většina budov je zde něčím inspirovaná. Chtěl jsem udělat pořádné fotky, ale lidí tam bylo tolik, že to bylo skoro nemožné. Však uvidíte, až se mi fotky podaří dostat na internet. Dále jsme šli po místní zastřešené promenádě podél jezera, která měla skoro kilometr. V půlce její délky vedla odbočka do pavilonu „Dlouhověkosti“. Za symbolickou částku jsme si zaplatili vstup a začali stoupat po dlouhých schodech, jelikož pavilon byl na skále nad jezerem a promenádou. Z vršku byla naprosto úžasná panorama. Bylo vidět jak na město Peking, tak i na celý areál paláce. Vznikly slušné fotky, které jen kazí šedá obloha plná smogu. Pak jsme sešli zpět na promenádu a vydali se až k „mramorové lodi“, kde jsme byli zklamáni jejím špatným stavem. Z přístavu jsme se skrz zahrady vydali až k městské bráně, kterou jsme se dostali ven. Hned co jsme opustili palác, se na nás sesypala masa pouličních obchodníků, kteří prodávali všichni skoro to samé. Jedni pořvávali „Lolex“, snažili se prodávat padělky hodinek Rolex a další prodávali nějaké nesmysly. Samozřejmě jsme u nich nic nekoupili.

Poobědvali jsme opět v čínské restauraci a musím říct, že mi opravdu chutnalo, asi si pomalu zvykám na místní jídlo.

Dále jsme chtěli navštívit „Olympijské stadiony“. Pomalu jsme se k nim blížili a byl to velice pěkný pohled, působily velice velkolepě. Celým areálem vedla velká pěší zóna, opravdu široká a dlouhá. Jak si začínám všímat, jsou v Číně velice často velké prázdné plochy. Došli jsme až k hlavnímu a plaveckému stadionu. Dovnitř jsme se nepodívali, protože byly zavřené, a tak jsme aspoň udělali fotky.

Na závěr jsme si k večeři dali „pekingskou kachnu“, byla docela dobrá, ale žádné uzemnění se nekonalo. Každopádně si člověk aspoň odškrtnul další věc, kterou by rád zkusil. Večer začalo docela dost pršet, tak by aspoň zítra mohlo být dobře vidět, když se vydáme na „Velkou čínskou zeď“.

Den pátý

Ráno jsme stávali o něco dříve než normálně, protože náš dnešní hlavní cíl ležel mimo město Peking. Velká čínská zeď je asi 50 kilometrů od města. Snídaně byla klasická, snažil jsem se držet místních jídel. Po té, co jsme se najedli, jsme vyjeli na cestu. Naše první zastávka nebyla hned „Velká čínská zeď“, ale nejdříve jsme se podívali na hrobku císaře „Chang“. Bohužel jsme byli zklamáni, bylo zde jen pár chrámových budov, opět velice podobných těm ze „Zakázaného města“. Samotná hrobka byl jen velký oplocený kopec, na který jsme se nedostali, takže vnitřek hrobky jsme vůbec neviděli. Jediné pozitivum bylo, že tohle místo nebylo přeplněné turisty.

Konečně jsme vyrazili k hlavnímu cíli, a to ke zdi. Před vstupem na zeď se rozkládalo městečko plné obchodů, čínských restaurací a překvapivě i západních fast foodů. Věci jako KFC nebo Subway tomuhle místu pěkně kazily atmosféru. Připravili jsme si vstupenky a prošli turnikety a pak už jsme byli na zdi. Byly na výběr dvě cesty. Jedna vedla doleva a byla plná turistů a strmá, druhá doprava byla sice mírná a prázdná, ale pohledy z ní nebyly tak zajímavé. Zvolili jsme nakonec cestu doprava, hlavně kvůli focení. Dohled byl dobrý a obloha se po včerejším dešti i docela pročistila. Vydali jsme se po zdi, šplhali po schodech a snažili se o co nejlepší fotky. To bylo mírně složité s tolika turisty, co tam byli také, ale myslím, že i tak se povedly. Co nás překvapilo, byla lanovka, která vedla z jednoho úseku zdi až do městečka, odkud jsme vyrazili. Po zdi jsme ušli několik kilometrů a pak jsme se už začali vracet zpět. Zvolili jsme cestu podél zdi, abychom se nemuseli neustále proplétat mezi tisíci turisty. Dorazili jsme zpět do městečka se vstupem na zeď a odsud se začali vracet zpět do Pekingu. Cesta nám trvala poměrně dlouho, protože doprava byla dnes velice hustá.

Byly jsme unavení, a tak k večeři jsme si dali jenom nějaké ovoce, které ani nevíme, jak se jmenuje, ale bylo podobné líči a pak jsme ještě nakoupili pečivo v pekárně kousek od našeho ubytování.

První fotky z Číny naleznete zde: Fotky ze světa - Čína

Není jich zatím moc, ale s internetem, co je tady, je to zázrak.

Den šestý

Po předchozím náročnějším dni, kdy jsme byli na Velké čínské zdi, jsme se rozhodli dnešek udělat spíše dnem odpočinkovým. Pro dnešek jsme měli vytyčené v podstatě jen dvě místa, která bychom chtěli navštívit.

První z nich byla „Confuciova akademie“, což je poslední dochovaná císařská akademie, která dnes už samozřejmě nefunguje jako škola, ale pouze je to památka. Druhý cíl byl „Confucium chrám“, který se nacházel kousek od akademie, a tak nebyl problém se tam dopravit pěšky.

Když jsme během dopoledne dorazili do akademie, tak zde na nás čekala celkem klasická architektura, na kterou jsme byli už zvyklí. Co nás zaujalo více, byl školní zájezd nejspíše nějaké základní školy. Všichni studenti měli barevnou teplákovou soupravu, měla to být školní uniforma, která je všude povinná na základních školách. Celkem zarážející bylo jejich chování, které nám na naše poměry přišlo hodně špatné. Možná to bylo tím, že ještě byli docela malí, ale osobně mi přišlo i tak dosti špatné. Akademii jsme si prošli, ale nebylo toho zde moc k vidění. A tak jsme se vydali do chrámu.

Cesta nám zabrala jen pár minut chůze. Jedna z věcí, na kterou je těžké si pořád zvyknout, jsou přechody. Přejít přes silnici je vždycky zážitek, protože místní řidiči skoro nerespektují semafory, a tak přecházení je jen modlení, aby řidič zastavil a nesrazil vás.

Když jsme vstoupili do chrámu, tak jsme byli překvapení, že chrám je stále funkční. Bylo zde plno lidí, kteří se za zapálených voňavých tyčinek modlili a klaněli. Voňavé tyčinky byly zde samozřejmě ke koupení, ale nezkoušeli jsme. Při průchodu chrámem jsme potkali pár místních mnichů. Na konci chrámu se v největší budově nacházela několik metrů vysoká socha, bohužel se nesměla fotit, ale i přes to nějakou tu méně kvalitní fotografii mám.

Po obědě jsme už jen vyrazili na místní tržnici, kde bylo možné koupit snad cokoliv. Nic jsme v podstatě moc nekupovali, protože bylo jasné, že jsou to padělky. Spíš byla zajímavá jedna ulice, kde bylo možné ochutnat všelijaké opékané brouky, hady, štíry a další. Nakonec jsme to dnes neriskli, ale chtěl bych to vyzkoušet, tak snad ještě bude příležitost.

Den sedmý

Dnešek byl náš v podstatě poslední den strávený v Číně, protože hned další den ráno vyrážíme na letiště a vracíme se zpět do Evropy.

Tentokrát jsme se vypravili do města „Tin Tin“ vzdáleného asi tak dvě hodiny cesty od Pekingu. Je to jedno z největších měst v Číně s počtem obyvatel okolo 13 milionů. Líbilo se nám více než Peking, přišlo nám v mnohem lepším stavu a čistější, takové více západního stylu. Ale možná to bylo jenom tím, že jsme se pohybovali pouze v lepších čtvrtích a centru.

Do města jsme dorazili někdy během dopoledne. První zastávka byla u řeky, po které jsme se chtěli projet lodí. Na lodi jsme byli v podstatě jediní Evropané, zbytek byli místní nebo turisté z Asie. Trasa lodi vedla po řece podél mrakodrapů, tak jsme si udělali nějaké fotky. Cesta byla celkem zajímavá a trvala tak asi 40 minut.

Byl čas obědu, tradičně jsme obědvali v čínské restauraci. Všechny předchozí byly mírně přizpůsobeny pro lidi ze zahraničí, avšak tahle byla vyloženě pro místní. Některá jídla, jako třeba „kung pao“ jsme už znali. Ale některých jsme se vyloženě báli, přesto ta zkušenost byla zajímavá.

Pak jsme se vypravili do sítě několika ulic, byly postaveny na základě tradičních starých čínských. Prodávaly se zde hlavně takové klasiky, jako třeba porcelán a další. Obchodníci zde byli velice příjemní, ale se smlouváním jste uspěli jen občas. Navíc ceny byly docela dobré, tak to skoro nebylo třeba.

Vzhledem k nedostatku času jsme se už museli začít vracet do Pekingu, kde jsme chtěli i nějak zakončit naši cestu.

Zpět do Pekingu jsme dorazili někdy kolem půl sedmé večer. Závěr cesty jsme zakončili jak jinak než v nějaké místní restauraci, kde jsme si objednali naše osvědčená jídla, která nám chutnala. Menší problém byl, že obsluha neuměla anglicky, ale nakonec jsme se domluvili a dostali naše jídlo. Docela jsme si pochutnali a pak už jsme se museli vrátit zpět na ubytování.

Zabalili jsme a pak už šli pomalu spát, protože další den stáváme brzy ráno a vyrážíme na letiště.

Návrat

Ráno jsme vstávali něco kolem šesté hodiny, protože jsme potřebovali dobalit a už před osmou jsme museli vyrazit na letiště. Bez problémů se nám vše vešlo do zavazadel a pak jsme si šli dát naši poslední čínskou snídani. Potom jsme už vyrazili směr letiště.

Na letišti jsme si vyzvedli naše palubní lístky a nechali si odbavit zavazadla. Pak nás čekal jen 10ti hodinový let zpět do Vídně…